Z Alexova deníku

19. Kapitola - Já ti to nechtěl udělat!

„Peregrin, nedělej to!" křičel jsem. „Polož tu pistol!"

„A proč bych to měla dělat?" brečela Peregrin.

„Pomoz nám!" volala Lila.

„Já už nemůžu," říkala Peregrin. „Měla jsem vás všechny ráda."

„Peregrin, klid, uklidni se, polož tu pistol a pojď nás rozvázát. Chci se zase hýbat jako člověk," řekl Dylan.

Mladá Jardariášová se vážně uklidnila a rozvázání nás z toho provazu, do kterého nás svázal Dorin s Florinem.

„Peregrin, proč sis to chtěla udělat?" zeptal jsem se.

„Monty Pepa zabila mou matku, kterou jsem měla ráda a pak ještě ten Gremlin. Gremlin, on, prostě..."

V tu chvíli se z chodby ozvalo: „Peregrin!" Někdo na Peregrin křičel opravdu hrubým a hnusným hlasem.

„Budu vás muset opustit," řekla Peregrin.

Jakmile otevřela dveře uviděl jsem Monty Pepu a ona zase mě, jak se zvedám ze země, ačkoliv jsem ještě před chvíli byl svázaný nějakým provazem.

„Peregrin, co jsi tam dělala? Že jsi ty dědka nerozvázala?" ptala se Monty Pepa.

„Samozřejmě, že jsem je nerozvázala. To bych si nedovolila má paní," odpověděla Peregrin.

Monty Pepa nakráčela dovnitř. Zařvala na nás: „Všichni sednout ke zdi!"

My na ní nechápavě koukali.

„Hned!" zakřičela znovu.

„Proč jste nás předtím nechala svázat?" zeptala se Lila.

„Protože ode mne nikdo utíkat nebude. Vy tady budete ať se vám to líbí nebo ne. Od Monty nikdo utíkat nebude."

„To si už říkala," sdělil ji Dylan.

„Mlč. Zavolám Dorina a Florina ať vás zase svážou."

„Ne, jenom to ne," řekl jsem. „Monty, buď hodná holka."

Peregrin přišla zpátky za námi do místnosti. „Monty Pepo, už je nechte, já si je pohlídám. Ať si tady žijí zase poklidný život, a kdyby něco, dám vám vědět."

Monty na Peregrin hodila takový zlý pohled, který říkal něco jako dám si stejně na tebe pozor a odešla pryč.

„Tak slyšeli jste, vraťte se do svých pokojů," řekla Peregrin.

V pokojích Dylan zamknul jako když se nám přiznal, že je gay.

„Dylane?" řekl jsem.

„Ano?" odpověděl.

„Proč si zamknul? Bude to zase taková krásná noc jako předtím?" zvídavě jsem se vyptával.

„Já vím, že když bych ti to teď řekl, tak asi úplně nepřilepším této už takhle dost šílený noci. Hele přijde mi, že si tolik už nerozumíme, že nám to tolik spolu neklape. Jako kdybychom byli úplně cizí lidé."

„Ty se se mnou chceš rozejít?" zeptal jsem se Dylana.

„Ne, asi ne, nevím. Nechci tě tím nějak rozhodit, ale uznej, že už ti není to, co dřív."

„Hele Dylane, neber to zle, ale asi půjdu spát," řekl jsem mu.

Pár dní před naším útěkem, který se nevydařil mě bolí na hrudí, bolí mě v krku a špatně se mi dýchá. Šel jsem s tím za lékařkou v léčebně, ale prý to nic není.

Dalšího rána u snídaně jsme potkali dvojčata a Ingrid.

„Ahoj," pozdravila nás Molly.

„Dobré ráno, všichni," pozdravil jsem a hned potom jsem si odkašlal. „Už mě zase bolí v krku."

„Asi by bylo dobré, abychom vám něco řekli," začala Millie Petersonová.

„Nechceš nám říct zase něco o našich rodinách, které už jsou po smrti?" zeptal se Dylan.

„Ne, nechci. Ten váš útěk se nevydařil, protože..." nestihla to Millie doříct.

„Protože proč? Napínáš to jak nějakej seriál v televizi!" křičela nedočkavě Lila.

„Protože Gremlin řekl Monty Pepě, že budete utíkat," sdělila nám Millie.

„Gr-Gr-Gremlin?" ptal jsem se a čím dál víc jsem nemohl dýchat. „Po-po-pomóc! Ne-ne-nemů-mu-žu." Dál jsem mluvit nedokázal, snažil jsem se jim naznačit, že se mi strašně špatně dýchá.

Jediný, kdo to pochopil byla Ingrid. „Vy tupani, nevidět vy, že Alex blbě dýchat?"

„Musíme zavolat záchranku!" křičela Molly.

„Ingemare! Ingemare!" zařval Dylan.

„Dylane, ale já jsem celou dobu tady," promluvil na něj Ingemar.

Ingemar byl tak malý, že jsme ho přehlédli.

V nemocnici

„Pane doktore, bude Alex v pořádku?" ptala se Lila.

„Uvidíme, jak zvládne všechny chemoterapie," odpovídal pan doktor.

„Chemoterapie?" zhrozil se Dylan.

„Ano, u Alexe jsme našli rakovinu plic v předposledním stadiu, bude v pořádku, ale musí být silný. U mladých je to jako zázrak najít rakovinu plic, ale pořád jsou tady někteří, u kterých to najdeme." Pan doktor se zeptal: „Alex kouřil?"

„Ne, nikdy nekouřil," odpověděla Lila.

„Tak je tady jediná možnost a to taková, že musel vdechovat nějaký kouř, jako kdyby kouřil," sdělil nám doktor. „Už vás nechám. Dohlédněte prosím na Alexe potom."

Doktor odešel.

„Za to můžeš ty, Dylane. Ty, jenom ty," křičela Lila. „Kdybys nekouřil, tak tvůj kluk není teď tady," řekla Dylanovi Lila. „Měl by ses probrat!" a odešla s brekem pryč.

„Alexi, já ti to nechtěl udělat..."