Z Alexova deníku

12. Kapitola - Diese Kinder

Můj milý deníčku, dneska ráno jsme vstali a šli jsme do jídelny na snídani. Zkusil jsem si dát míchaná vajíčka se slaninou a musím říct, že na to, že tam vaří jedna šíleně protivná paní s hrozným vkusem na oblékání, to bylo dobré.

Dylanovi dneska po snídani došla krabička cigaret a on když nemá co kouřit, tak je protivný. Objevil v zadní částí, tam kde má Jardariáš svůj pokoj, automat a v něm se prodávají cigarety – na nich byl nápis KUŘ JAKO TVOJE MÁMA - a alkohol. Akorát na to nemá peníze, které se dají sehnat různě tady v léčebně, například když pomůžeš služce s úklidem nebo někomu v jídelně s nádobím nebo vytíráním. Já měl nějaké peníze za pomoc Peregrin s úklidem našich pokojů, a tak jsem je dal Dylanovi, aby si nějaké cigarety mohl koupit, protože ho úplně nemám rád, když je naštvaný. Nebylo to chytré rozhodnutí, dávat mu peníze na cigarety, ale snad mě deníčku chápeš.

Po snídani jsme všichni – už jen já, Dylan, Norma a Lila – seděli ve společenské místnosti. Společenská místnost, do které jsme měli přístup ve dne i v noci, byla vybavena starým dřevěným nábytkem hnědé barvy a vymalována byla také hnědě. Celé to k sobě barevně ladilo.

„Co budete dneska dělat?" zeptal jsem se.

„Já budu sedět u okna na záchodech a budu kouřit," řekl mi Dylan.

„Budeš mít rakovinu plic," sdělila mu Norma, „ale je to tvoje rozhodnutí, do toho já ti mluvit nebudu."

Ve společenské místnosti byl klid, tedy dokud se neobjevila partička dalších děti. Byly čtyři. Dvě holčičky – zřejmě dvojčata – plakaly, protože byly dezorientované a nevěděly, kde jsou. Celkově všechny děti vypadaly docela vystrašeně.

„Kde to jsme?" brečela jedna z dvojčat.

„Tady jste v léčebně, na místě, kde jsou samí divní lidé," řekla jim Norma a potom se ještě zeptala, „Taky jste našli stroj vesmírného přeletu? Vypadá to jako takový malý kolečko."

„Cože? My jsme normálně spali a ráno jsme se probudili tady. Jsme pořád v Chicagu, ne?" odpověděla druhá z dvojčat.

„Ne, jsme na nějaký planetě Arpád a můžete se sem dostat jen strojem vesmírného přeletu," řekla jim Lila.

„To nás jako unesli?" zeptala se brečící holčička.

„Zřejmě," odpověděl jsem jim.

„Jak se vlastně jmenujete?" zeptal se jich Dylan.

„Já jsem Millie Petersonová a tohle je moje sestra Molly Petersonová." odpověděla Dylanovi Millie.

Pak přišel ještě jeden chlapec s nějakou dívkou.

„Nazdar," pozdravil nás ten chlapec a z jeho hlasu byla slyšet taková nejistota.

„Ahojky, já jsem Lila a tohle jsou mí kamarádi. Dylan, Alex a Norma," představila nás.

„Já se jmenuji Noah Brown a jsem z Los Angeles," sdělil nám.

„A co ta dívka za tebou?" zeptal jsem se.

„Byla celou dobu taková zamlklá, ještě jsem ji neslyšel něco říct," řekl Noah.

Dívka chvíli mlčela, koukala na nás, ale po chvíli začala mluvit: „Hallo! Ich heiße Ingrid. Ich komme aus Österreich und ich wohne in Wien. Ich bin 14 Jahre alt und ich spiele Klavier."

Překlad: Ahoj, Já se jmenuji Ingrid. Pocházím z Rakouska a bydlím ve Vídni. Je mi 14 let a hraji na klavír.

„Nevíte někdo co ta holka mele?" zeptal se Dylan.

Norma si začala povídat s tou holkou: „Hallo Ingrid! Ich bin Norma und das ist meine Freunde. Lila, Dylan und Alex. Ich bin 15 Jahre alt und ich mag Schule."

Překlad: Ahoj Ingrid! Já jsem Norma a tohle jsou moji kamarádi. Lila, Dylan a Alex. Je mi 15 let a mám ráda školu.

Všichni jsme na Normu koukali s otevřenou pusou.

„Normo, ty umíš německy nebo jakým jazykem to bylo?" zeptal jsem se jí.

„Moji milí Bobři, je ještě hodně věcí, které o mně nevíte," odpověděla mi a zase se obrátila zpátky k Ingrid. „Sprichst du Englisch?" zeptala se jí, aby se nám s ní lépe povídalo.

„Trochu znám," odpověděla Ingrid.

„Super," řekla Norma a všichni jsme se posadili.

Když jsme se představili, Dylan jim začal vyprávět o léčebně a o lidech, až se dostal i k Ingemarovi: „Dávejte si pozor na Ingemara, takovej malej skřítek, ten nás chce všechny zabít. Kdybyste potkali takovou zelenou příšeru, začněte utíkat, i když to nehrozí, protože je snad mrtvá, ale pro jistotu jsem vás varoval."

„Takže abychom si to shrnuli," mluvila Norma, „vy jste nenašli žádný stroj a jste každý z jiné části Ameriky, ty Ingrid z Rakouska, ale proč by Jardariáš unášela zrovna vás, musíte mít něco společného. Otázka je ještě co to je."

„My umíme koukat do budoucnosti," řekly dvojčata.

„Já se umím ve spánku vracet do minulosti," sdělil nám Noah.

„Ich umět hýbám věcmi," řekla Ingrid.

„Vy všichni – Ingrid, Noah, Millie a Molly – máte nějaké superschopnosti, to bude ten důvod proč vás unesla," pronesla Norma a její hlas způsobil hlasitou ozvěnu, „takže vás chce asi zkoumat."

„Ale já žádný schopnosti nemám, tak co tady dělám?" rozčílila se Lila.

„Třeba se nás chtěla jenom zbavit," řekl jsem.