Z Alexova deníku

14. Kapitola - Šroubovák

„Dylane, Lilo, Normo," okřikl jsem je, „po obědě se připravte, jdeme hledat šroubovák, za pár dní se budeme snažit..."

„Pssst," sykla Norma, „ jsou tady odposlechy."

„Já zapomněl," řekl jsem.

Úplně jako normálně jsme šli na oběd a jako každý den jsme si dali řízek s bramborami. Pozdravili jsme s Millie, Molly, Ingrid a šli jsme pryč.

Šli jsme ke mně na pokoj a vybavili se zbraněmi jako když jsme šli v půlnoci do školy. Já měl basebalovou pálku, kterou jsem zabil Noaha, Dylan Bradleyho pistoli, Norma měla Kiřiny kleště a Lila Dylanovo zápalky. Pomalu jsme šli směrem k pokoji paní Jardariáš a to by nebylo, abychom nepotkali Ingemara.

„Co tady děláte takhle vybavení?" zeptal se nás Ingemar, „Na co máte basebalovou pálku a pistol? Kde jste ji vzali?"

„Ingemare, víš, no, my jsme tohle všechno našli a jdeme to dát paní Jardariáš, aby si lépe pohlídala ty nové děti," zalhala Norma.

„Tak dobře, budu vám věřit," řekl nám Ingemar.

Byli jsme stále blíže pokoje paní Jardariáš a cítil jsem takový pocit štěstí, že se nám podaří utéct, ale zároveň jsem se bál, kdyby nás třeba chytili, tak se už odsud nikdy nedostaneme.

Dveře paní Jardariášové zůstaly otevřené, jako tenkrát ve škole, když jsme šli hledat Joeyho. Vrátily se mi vzpomínky a věř mi můj milý deníčku, nebylo to vůbec dobré. Viděl jsem před sebou Joeyho s mojí sestrou Kirou a slyšel jsem jejich hlasy. Chtělo se mi brečet, protože mi oba hodně chyběli.

Vešli jsme do místnosti paní Jardariáš a vevnitř nikdo nebyl.

„Rozdělíme se," řekla Norma, „Dylan prohledá pracovní část pokoje, já s Lilou půjdu do koupelny a ty Alexi se koukneš do její ložnice."

V její ložnici byla jen veliká bíle natřená manželská postel a starý noční stolek se třemi šuplíky. V nočním stolku měla jen nějaké prášky, zřejmě na záda a byl tady také ten šroubovák. Teď teprve jsem byl opravdu šťastný. Běžel jsem hned za Normou a Lilou jim to říct, ale když jsem vešel do koupelny, viděl jsem něco šíleného. Paní Gertruda Jardariášová ležela mrtvá na zemi a vedle ní byl vzkaz na němž stálo: Drahá Peregrin, tělo odnes do naší nové pece na mrtvoly. Večer se u mě prosím zastavte. MP. Zřejmě to mělo být pro Peregrin, když sem měla jít uklízet a měla asi najít její tělo.

„Proč by Molly nebo Millie Petersonovi zabíjely paní Jardariáš?" zeptala se Lila.

„To jsi tak natvrdlá, že by tě nenapadlo, že by ji mohla zabít Monty Pepa?" řekla jí Norma.

„Mám ten šroubovák," sdělil jsem ostatním.

„A já mám deník paní Jardariášové," řekl Dylan a začal číst. „Dneska mě zase Monty Pepa mučila, ale naštěstí jsem to přežila. Byla naštvaná, že jí nechci pomoci s nějakým jejím ďábelským plánem, jak zničit ty Bobry nebo jak si říkají. Monty Pepa nemá ráda děti a snaží se všechny děti z Marrysvile vyvraždit, ale samozřejmě se jí to nikdy nepovede. Chtěla i  zakázat rozmnožování lidí, ale to opravdu nemůže zabránit. V podstatě parta Marrysvileských dětí Bobři mi nikdy nevadili, Joeyho jsem musela zabít, protože Monty by jinak zabila mě. Opravdu lituji, že jsem se podílela na připravování plánu, jak ho zabít. Byl velice chytrý a talentovaný. Pokud bych se ještě vrátila do plánu Monty Pepy, tak ke svým plánům někdy využívá Ingemara a i mou dceru Peregrin. Monty Pepa se nezdá, ale ona je úplně jiná, než vypadá..."

Nestihl to doříct a do místnosti přišla Monty Pepa zkontrolovat mrtvé tělo a my se nestihli nikam schovat.

„Copak tady děláte?" zeptala se.

„Ty blbko, to se nás tady každý v týhle posraný léčebně bude ptát jenom, co tady děláme?" zakřičela rozzlobeně Lila.

„Vy půjdete se mnou," řekla úplně v klidu paní Monty Pepa.

„My nikam nejdeme," sdělil ji taktéž v klidu Dylan a stoupl si před nás všechny, protože nás chtěl ochránit.

„Dorine! Florine!," vytáhla nějakou červenou vysílačku, „Okamžitě přijďte oba dva do místnosti paní Jardariáš, potřebuji pomoc."

„Kdo je to Dorin a Florin?" zeptal jsem se.

„Ale, jenom dva velice hodní a milí vychovatelé, kteří se tady starají o podzemní patro D, kde provádíme velice zábavnou věc," odpověděla mi Monty Pepa.

Už přišli Dorin a Florin, jsou to nejspíš dvojčata, protože nerozeznám jednoho od druhého. Oba byli vysocí a hubení s černými vlasy a tmavě hnědýma očima. Na sobě měli černé kalhoty a červený doktorský plášť bez jmenovky.

„Pánové, odveďte prosím dolů tuto partu čtyř dětí do podlaží D do místnosti 1239," poručila jim Monty Pepa.

„Jak si přejete, naše paní," odpověděli jednohlasně a šli nás popadnout.

„Já nikam s vámi nejdu vy hnusní a odporní svalovci," křičela na ně Lila, když ji držely.

„Ale půjdeš má milá a ještě ráda," řekl jeden z doktorů a ukázal Lile obrovskou injekci. „To je injekce, po které budeš dělat všechno co budu chtít. Dorine, drž tu dívčinu," řekl a vrazil Lile tu injekci ke krku.

„Au, ty hajzle," rozčilovala se, „to bolelo!"

„Půjdeš už s námi?" zeptal se jí Florin.

„Ano, pane Florine. Ráda," odpověděla mu Lila, jako kdyby byla robot.

„Poučení pro vás všechny," říkal Dorin, „pokud budete odmlouvat nebo budete drzí, dopadnete stejně jako tady ta holčička."

Pak se do téhle debaty vložil Dylan: „Lila není žádná holčička,"

Dorin vytáhl další injekci, chytil Dylana a dal mu injekci do krku stejně jako Lile.

„Florine, uděláme už i ty zbylé děti?" zeptal se Dorin.

„Pánové udělejte, ulehčí nám to práci," řekla Monty Pepa.

Vzali mě i Normu a dali nám injekci, abychom už nemohli odmlouvat a odvedli nás někam pryč.