Píseň dne

5. Into the Unknown

Siréna, jak ji nazývali ve filmu, do mě mírně šťouchla a ohlédla se na dveře ven z pokoje.

„I'm sorry, secret siren, but I'm blocking out your calls

I've had my adventure, I don't need something new
I'm afraid of what I'm risking if I follow you"

Text měl naprostou pravdu. Bála jsem se, co se mohlo stát, pokud opustím pokoj. Mlhovina mě chtěla údajně zatáhnout do neznáma. A logicky vzato se nedalo určit, kde „neznámo" je. Mohla jsem během okamžiku skončit na druhé straně světa.

Do přemítání, jestli se podvolit hned a vydat ven vstříc dobrodružství, nebo teprve až na mě aplikace použije donucovací prostředky, mi zavibroval mobil. Ukázal příchozí zprávu od Páji, která byla v naší společné konverzaci italských holek. Bylo tak mnohem jednodušší se domluvit, než psát každé zvlášť.

„S Mončou jsme ve čtvrtek večer mluvily o tom, že bychom si dneska mohly vyrazit někam na výlet. Co vy na to?" psala medička a přidala několik smajlíků. S tím vším co mě od čtvrteční párty potkalo, se mi návrh na společný výlet naprosto vykouřil z hlavy, ale v tuto chvíli se mi náramně hodil. Kdyby šly holky na výpravu do neznáma se mnou, necítila bych se tak v ohrožení.

Mobil sebou opět škubal. Od Verči dorazil jen emotikon zvednutého palce. Klasika.

„A víte kam?" ptala se Tereza.

Obláček vypadal nedočkavě. Netoužila jsem po další ráně, tak jsem raději urychleně vyťukala: „To nechte na mně!"

Za hodinu už jsem postávala na vlakovém nádraží. Modrá bublina byla tak nadšená, že jsem pochopila její instrukci dojít na vlak, že se mi spokojeně usadila na rameni a dala si dvacet.

Po očku jsem zkoumala okolí, zdali se neobjeví další obláček. Když včera padali z nebe muži, taktéž nezůstalo jen u jednoho. Prozatím byla ale mlhovina vlk samotář.

Verča s Pájou dorazily na čas, stejně jako já byly vybaveny kraťasy s tílky, pohodlnými teniskami a příručními batůžky s nejnutnějšími potřebami pro přežití. Naše cestovní BPZ (Batůžky Poslední Záchrany) obsahovaly všechny kromě jiného lahev s vodou, krém na opalování, italsko-český slovník a potvrzení o studiu z italské univerzity dokazující, že jsme v zemi legálně. Terka se k nám přihnala s patnácti minutovým zpožděním. Na sobě měla výrazné květované šaty a její nakulmované lokny vytvářely výrazný kontrast k mému a Verčinému culíku, i Pájinu tmavému krátkému mikádu.

Verča v přehnaně uznalé grimase našpulila rty. „Už zase šaty? Ty se nepoučíš. Copak takhle jezdíš na výlety v Čechách?"

Terka si z jejího popichování nic nedělala. Div, že podle vzoru starých filmů nevytáhla z kabelky pudřenku, aby dala najevo, jak moc si za výběrem svého outfitu stojí. „Chci vypadat dobře na fotkách, mladé jsme jenom jednou! A kam teda vlastně vyrážíme?"

Jako jedna žena se na mě otočily pro odpověď. „Já nevím," vypustila jsem z pusy rychleji, než jsem nad tím vůbec zauvažovala. Obláček mi šťouchal do ramene a snažil se mě dotlačit dál do átria.

„Nevíš?" povytáhla Veronika jedno své pečlivě vytrhané obočí. „Myslela jsem, že máš připravený výlet."

„Eh..." Urychleně jsem vymýšlela něco, co bych mohla říci na vysvětlenou, aniž bych vypadala jako úplný blázen. „Četla jsem na internetu článek o tom, jak být více spontánní. Doporučovali tam dojít na vlakové nádraží a nastoupit do prvního vlaku, z kterého má člověk nějaký pozitivní pocit. No nezní to super? Hrozně moc bych to chtěla zkusit!" Pokusila jsem se vypadat co možná nejvíc nadšeně, aby mi to prošlo.