Prolog

6.2K 129 2
                                    

jaro, rok 2015

„Tak to vyklop", přiřítila se do místní kavárny má nejlepší kamarádka Kriss. Málem na zem povalila židli, ale byla jsem za ni nesmírně vděčná. Nečekala jsem, že když jí budu v sedm ráno s brekem volat, dostaví se do deseti minut. Zhluboka jsem se nadechla, že začnu s vyprávěním, jenže nový nával slz se dostavil.

„Zoe, co se děje? Máš úplně opuchlé oči a celá se třeseš," povzdechla si a objala mne kolem ramen. Přijala jsem od ní kapesník a otřela si oči. Stejně jsem věděla, že to nepomůže.

„Jsem těhotná," vykoktala jsem ze sebe. Můj brek se dal přirovnat k tomu hysterickému. Kvílela jsem, lidé se po mně otáčeli, ale já si nemohla pomoct. Kriss nejspíš musela celou situaci vstřebat, dlouhou dobu vůbec nic neříkala.

„Cože?" ujišťovala se, jakoby snad špatně slyšela.

„Jsem těhotná," zašeptala jsem znovu.

„A s kým pane bože?" zalapala po dechu. Teď to přišlo. Nádech výdech.

,,Víš jak jsme byly na té párty?"vzlyky už jsem ani netlumila. Všechno je to teprve něco přes týden stará záležitost. Až moc mě to bolí.

„Ty ses tam s někým vyspala Počkej, já myslela že čekáš na prince snů?" byla šokovaná.

„Já jsem prostě šla na záchod a jediné co si pamatuju, tak je nějaký kluk, bolest a-," zasekla jsem se. Pláč. Znovu, znovu a znovu. Nebyla jsem schopná myslet.

,,Ty vole, Zoe! Víš co to znamená?!Musíš to nahlásit! Víš kdo to byl a panebože!" zastavila se. ,,Proto jsi celou dobu tak divná?" dala si dvě a dvě dohromady.

,,Měla jsem zpoždění. A to se mi nikdy nestalo, tak jsem prostě začala panikařit a... Já nevím, co mám dělat Kriss," složila jsem hlavu do dlaní.

,,Hlavně klid. Půjdeme to nahlásit, dobře? Tvoje mamka to ví?" ujišťovala se. Přikývla jsem.

„A?" vyptávala se.

„Vyhodila mě z baráku," začalo se mi těžce dýchat. Teprve teď jsem si uvědomila, co se vlastně stalo. Dusila jsem se vlastními vzlyky, bylo mi nevolno. A to hodně.

,,Cože?"

,,Řekla, že nechce mít doma děvku, co se nechá zbouchnout na ulici," klepajíc se, jsem opakovala slova, co jsem slyšela dnes ráno. Pokud mi tedy přes můj záchvat bylo rozumět.

,,Zoe, klid. Půjdeme na policii, dobře? To se vyřeší," snažila se mě utěšit. Konejšila mě, objímala, ale nic nepomáhalo.

,,Nechci na policii. Nechci to hlásit," kroutila jsem odmítavě hlavou.

,,Zoe, tohle není prdel! Někdo tě znásilnil! A vím, že ty víš, kdo to byl, jenom to nechceš říct. Musíš to nahlásit! Vždyť je to vlastně moje vina! To já tě na tu párty nutila. Proboha," poslední slova pronesla už sotva slyšitelně.

„Není to tvoje vina a nebudu to hlásit. Nikdo by mi nevěřil," povzdechla jsem si.

,,No tak to ne. Musíš to udělat. Teď hned!" bouřila se.

,,Nemůžu! Kdo asi tak bude věřit zbouchnuté patnáctce?! Nikdo! Přemýšlej Kriss," naštvala jsem se.

,,Ale, vždyť přece-"

,,Ne dost! Stačí. Je to moje rozhodnutí a ty ho respektuj. Já se z toho dostanu sama," skočila jsem jí do řeči. Lhala jsem. Ve skutečnosti jsem byla v prdeli. Bez střechy nad hlavou, s traumatem a dítětem. Sama na sobě jsem zpozorovala změny. Otáčím se, když jsem sama nebo jdu ve tmě. Začínám být paranoidní. A to všechno díky jednomu večeru. 

,,Nemyslím si, že je to správné, ale fajn. Půjdeš na potrat?" opatrně vyslovila její otázku.

,,Ne," špitla jsem. Bylo to řeší, jenže takové, které se mi příčilo. Nezvládla bych to.

,,A co chceš dělat? Promluvíš si znova s mámou?" pokračovala. A má odpověď byla stejná. Nebudu se vracet ke člověku, co se mě zřekl. Ještě k tomu bez vysvětlení. Navíc to ani nebylo poprvé. Nikdy mě nevyslechla, vždy si udělala vlastní názor.

,,Zoe! Tohle je vážná věc!" okřikla mě.

,,Nepovídej," ušklíbla jsem se.

,,Uvědomuješ si, že nemůžeš žít jen tak? Budou se vyptávat, všichni! Kde budeš bydlet?!" sázela jednu ránu za druhou.

,,Jedu do Londýna," oznámila jsem. Šokované zalapání po dechu.

,,Zjistila jsem, že mi táta nechal nějaké peníze. Zatím to bude stačit na pronájem, najdu sipráci, školu si dám dálkově," mlela jsem páté přes deváté.

,,Tohle ti nemůže vyjít! Co až nebudeš moct pracovat? Budeš muset být na mateřské!" odsekla.

,,To budu řešit v procesu," pokývala jsem hlavou.

,,Bezva plán," šklebila se.

,,Lepší nemám."

,,Jedu s tebou," rozhodla.

,,Tak to asi těžko."

,,Prostě jedu. S našima si to domluvím a pomůžou nám. A nekecej Zoe, tohle sama nemůžeš zvládnout!"

Za zpětnou vazbu budu ráda.♥

Over AgainKde žijí příběhy. Začni objevovat