Píseň dne

1. Dancing Queen

Vymotala jsem se z peřin a došourala se do koupelny. Po vcelku úspěšném pokusu ze sebe udělat člověka jsem si už oblečená do spodního prádla tak nudných barev, že by i moje babička zaplakala, vytáhla ze skříně své oblíbené džínové kraťasy. K nim jsem vzala první tričko, které leželo na vrchu jakž takž úhledně složeného komínku ze svršků. Byla jsem na sebe patřičně hrdá. Konečně jsem se dostala do fáze, kdy jsem zvládla špinavé prádlo vyprat, nezapomenout v pračce, nechat usušit na polorozpadlém sušáku a složit jej do skříně.

To totiž není žádná legrace. Při každé jednotlivé fázi starání se o prádlo jsem si vzpomněla na svou maminku, která se o mě a celou mou rodinu doma starala. Teď už to bylo jen na mně. Když jsem se na to vykašlala, neměla jsem za chvíli ani čisté kalhotky.

Po rychlé snídani jsem, pohledem do zrcadla přilepeného na mých vchodových dveřích do pokoje, zhodnotila svůj vzhled. Nebylo to nic moc. Vlasy nijak zvlášť zajímavé hnědé barvy jsem si stáhla do culíku, aby mi nepřekážely. Tmavé obočí rámovalo modré oči, které se mně osobně zdály obyčejné, ale tady v Itálii je kde kdo obdivoval. Měla jsem ráda svůj nos. Malý, kulatý a řekla bych, že i roztomilý. Oproti tomu mé rty byly vždy zklamáním. Ani všechny tutoriály světa o tom, jakou používat rtěnku, tužku a další propriety, nepomohly k tomu, abych změnila fakt, že nikdy nedosáhnu kvalit Angeliny Jolie.

Mnou zvolené oblečení pro dnešní den vypadalo spíše sportovně. Takové, se kterým sice neudělám žádnou velkou parádu, ale ve školní lavici mi bude pohodlně. Měla jsem příliš velká stehna na to, abych mohla nosit kraťounké sukně, a s velikostí mých košíčků jsem si už od deváté třídy nemohla dovolit chodit bez podprsenky, jak to praktikovalo mnoho místních mladých žen. S make-upem jsem se kromě čestné výjimky v podobě řasenky nenamáhala.

Sebrala jsem ze země svou černou školní tašku s několika připnutými plackami Harryho Pottera a vyrazila vstříc školním povinnostem. Studijní pobyty překvapivě obsahují i nějaké to studium.

Už cestou dolů po schodech ven z domu jsem si na uši nasadila svá sluchátka. Jestli něco mohlo vylepšit den, byla to muzika. Jsem takový ten typ člověka, co už bez hudby nedá ani ránu. Mám sluchátka, když uklízím, pouštím si ji nahlas při vaření, ale i když jsem ve sprše. Pomáhá mi přemýšlet, urovnat si myšlenky, inspiruje mě.

Byl čtvrtek a to znamenalo ještě celé dva dny školy před víkendem. V takovém případě bylo nutné zvolit nějakou prima pecku na zlepšení nálady. Při projíždění playlistu mi před očima vyskočila skladba Dancing Queen od skupiny ABBA. Stará vykopávka, ale proč ne? Je to chytlavé, taneční, energické. Úplně jsem viděla nakrucující se Maryl Streep ve filmu Mamma mia! Že ji k tomu přemluvili, nikdy nepochopím.

Na rohu ulice, kde bydlím, a která vede k autobusové zastávce, stálo zelinářství signora Giuseppe. Typický italský krámek, u kterého si nejste jistí, z čeho může profitovat, protože buď tam nikdo nenakupuje, mají zavřeno nebo je zrovna polední pauza. Pan majitel měl ten zvyk, že rád postával před svým stánkem a nabízel na ochutnání náhodné kousky ovoce. I já si od něj občas nějaký vzala, vždy ale jen ty, které jsem bezpečně znala. Nebyla jsem zrovna ten typ člověka, co by rád ochutnával cokoliv neznámého.

I dnešní den signor Giuseppe nabízel ochutnávku. Sundala jsem si sluchátka a obrnila jsem se vnitřní silou, abych zvládla jeden z mála aktivních rozhovorů v italštině, které jsem pravidelně absolvovala.

„Dobré ráno, slečno, dnes vypadáte krásně," uculoval se milý pán okolo padesátky. Jeho slova zněla upřímně, i když na mém vzezření nebylo nic tak fascinujícího, co by si zasloužilo pochvalu.