Nováček//TODODEKU

•6•

„Co si bereš ke Kaminarimu?"(NEVÍM jak se to skloňuje xD) Ozval se hlas z pokoje. „Mobil." odpověděl jsem na otázku. mezitím co jsem připravoval svačinu, se na mě někdo přišel podívat. Položil mi ruce na oči a čekal než mu řeknu jeho jméno. „Notaak! Todoroki je nám 16!" Po uslyšení svého jména, dal pryč své ruce z mého obličeje. „Chyba! Já se narodil v lednu!" Radoval se jak malé bezstarostné dítě. Bylo to roztomilé, líbilo se mi to.... Byl červen tak mi došlo že narozeni už úspěšně oslavil a teď je mu 17. „Kdy si se narodil Midoriyo?" Zeptal se se zájmem v obličeji. „Dvacátého pátého ledna. Říkej mi Izuku." Věnoval jsem mu úsměv na červených tvářích. Kupodivu i on se malinko začervenal. „V tom případě mi ty říkej Shoto!" Když se usmíval vypadal tak roztomile... Nestihl jsem pořádně nic zaregistrovat a najednou ucítil jeho rty přilepené na ty mé. Nikdy jsem si s někým pusu nedával, (Tohle platí i pro mě, takže vám to tu nebudu moc rozepisovat lmao) tak jsem netušil co dělat. Po chvilce se ode mě pomale odtrhl a koukal na mě s jiskřičkou v očích. Já celý červený se na něj s vykulenýma očima díval a nedokázal ze sebe vypustit jediné slovo.

„To je dobrý, nic říkat nemusíš...." Otočil se ke mne zády a šel cestou ke schodům, které vedou do druhého patra, kde je umístěn můj pokoj.

Netušil jsem co udělat, ale koukat jak odchází, nebylo to pravé ořechové. Vzal jsem ho za ruku tak, aby se na mě otočil, a natiskl své rty na ty jeho. Pohyboval jsem pusou, naštěstí jsem ve "vedení" nebyl tak dlouho, protože za chvíli to za mě převzal Todoroki a můj zmatený polibek se proměnil ve vášnivé líbání. Kvůli kyslíku jsem se odtrhl z nádherného polibku a červený se mu opět díval do očí. Jiskřička byla tentokrát větší, vypadal že je plný radosti. „Pojď, máme 30minut se dostat k Kaminarimu." Usmál se na mě, já vzal telefon a klíče od domu a odešel z baráku, samozřejmě s Todorokim.

Od té chvíle co se "to" stalo, se usmíval mnohem víc, ale uměl to dobře skrývat, já to však uměl dobře odhalovat.

„Tak jsme tu." Zazvonil jsem na zvonek. „Oh! Midoriya a Todoroki! Pojďte dovnitř, všichni už tu jsou!" S takovýma věcmi jako je párty, nemám ŽÁDNÉ zkušenosti. Stál jsem v rohu a koukal na ostatní jak se baví. „Midoriyo! Tady máš něco k pití, přece jen nechceš bylt dehydrovaný ne?" Zasmála se brunetka a odešla pryč zpět do shluku lidí. To pití bylo vynikající. Asi to byla nějaká směs ovoce, ale chuť toho byla neuvěřitelná.

„Dobrý večer ve spolek! Doufám že si užíváte skvělou párty! Ale přišlo mi že to může být peprnější!" Řekla, nebo spíš vykřikla Uraraka stojící na stole hádám že v obýváku a vytáhla z kapsy skleněnou lahev. „Pojďme si tuhle párty užít naplno a pojďme si zahrát flašku!!" Všichni souhlasili a kdybych já odmítl, byl bych za sraba. Nevím jak to funguje na této škole, ale také bych se nerad stal obětí šikany.

„Takže já vím že jste všichni natěšený, ale musím trochu pravidla...." Řekla trochu přiopilá brunetka. „...Takže pokud na člověka padne tato strana flašky," Poukázala na horní a užší část láhve.„To je takzvaná oběť. Správně vám došlo že druhý konec lahve znamená, že tento člověk dává pusu té oběti. ALE! Oběť nemusí spolupracovat! Ovšem může..." Hodila na tvář úšklebek. „TAK JDEME NA TO! ZAČÍNÁM!" Zakřičela a sedla si vedle mě.

Pár kol ubylo a já se tomu naštěstí vyhnul. Točilo se další kolo a na mé štěstí já jsem byl "obětí", podíval jsem se kdo byl na druhém konci a trochu jsem v hloubi doufal že Shoto, což nebylo možné, protože seděl vedle Uraraky, která seděla vedle mě. Lahev mířila na blonďatého kluka s červenými oči. Pokroutil očima a přisunul se blíž ke mně. Nahl se a dal mi letmý polibek. Zavřel jsem oči, ale něco mi říkalo že se mám zapojit. V hloubi duše jsem věděl že je to špatně, přece jen jsem nějaký čas na zpátek políbil Todorokiho. Ovšem to už bylo pozdě. Vášnivě jsem se líbal s blonďákem na proti mě, před tříčtvrtinou své nové třídy. „K-kluci. Kluci. KLUCI! Notak už by to snad stačilo!" Zavrčela holčina s fialovými vlasy která seděla vedle blonďáka. Pomalu se oddaloval a náš polibek tím skončil. Usmál se na mě, mezitím co já bych se nejradši teleportoval na jižní pól. Všichni na nás koukali. VŠICHNI. I Todoroki, který vypadal zklamaně. „Hrajte chvíli beze mě.." Vstal jsem ze země a šel k ovocnému nápoji. Vzal si kelímek a nalil si naběračkou. První kelímek jsem vypil na ex. Ten druhý taky, třetí už šel dovnitř pomaleji, ale stejně jako ten čtvrtý se tam ještě dostal.

„Midoriyo! Už si tady 15minut, nechceš se vrátit?" Zavolal na mě půlenovlasý  kluk, který mi v tu chvíli připadal tak roztomilí. Za boky jsem si ho přitáhl k sobě a jemně ho políbil. Usmál jsem se na něj a vzal si flašku na pultu kde byl i punč. „Izuku tohle už nepij, měl si očividně HODNĚ punče a nemyslím si že by vodka vylepšila tvojí situaci." Vyřkl ze sebe rychle a podíval se mi do očí. „Notak ťunťo!" dal mu pusu a pokračoval ve svém "monologu". „Tohle není věc kterou bys měl řešit, radši si nalej trochu punče taky!" Zasmál jsem se. „Kolik si měl toho punče?" Podíval se ustaraným pohledem, který mi naháněl husí kůži. „5-6 kelímků? Asi? A takhle už se na mě prosimtě nedívej, nahání mi to husí kůži. Je to nepříjemný. Vypadá to ustaraně. Jsme na párty, měli by jsme si jí užívat s starosti hodit za hlavu!" Hodil po mě tentokrát pohled, který říkal "tak jsi dement?". Můj úsměv se zmenšil. „Víš kolik je tam alkoholu?! Jen 2-3 kelímky s tebou dokážou zamotat! Podívej na Uraraku ta měla je tři a jestli si dobře pomatuji, před 20 minutami stála na stole a křičela něco o flašce." Začal jsem se smát. Pohladil ho po tváři, vzal láhev z které se mi už asi 2x podařilo usrknout během jeho konverzování a flašku mu strčil do pusy. Bránil se, ale tekutinu polykal jak nic. Po 5 locích jsem si řekl že bych měl dát láhev pryč, přece jen musí dýchat. Nadechl se a já s úsměvem na tváři odběhl do obýváku přidat se znovu k flašce.

„Vy už nehrajete?" Řekl jsem nejvíc smutně jak jsem mohl. Ta dívka která vyrušila mě a blonďáka od polibku, právě pustila hudbu mnohem víc nahlas a všichni začali vibovat. Včetně mě.

„No dobrý ráno...!" Usmál se na mě Shoto a smál se mému zmatenému výrazu. „Kolik je?" To byla otázka která mě moc nezajímala, ale chtěl jsem začít z lehka.

„3:45 ráno, spal si docela hodně dlouho!" A zase se smál.

Poslední dobu můj program je hrozně stejný. Vstanu, jdu na online výuky, volám se svýma třema nejbližšíma kamarádama, jdu do postele, do 2 do rána ležím u wattpadu, buď píšu nebo čtu a jdu spát. Abych byla upřímná, docela mi to vyhovuje, takže čekejte tě kapitoly tak ob den či dva.

Taky jsem chtěla poděkovat za hvězdičky a přečtení, moc si toho vážím, hodně to pro mě znamená. Vědět že vás můj příběh baví, je hrozně milé a hezké, zahřeje to u srdce. Takže děkuju<3