like a brother / hughes brothers

twenty two

Ten týden utekl neskutečně rychle.

Zase tady bylo loučení.

Ale tentokrát jen na nějaké necelé tři týdny.

"Brzo se zase vrátím," usmál se Jack, když jsme stáli na letišti a drželi jsme se za ruce.

"Já vím, jako vždy," odpověděla jsem, "hodně štěstí," špitla jsem a opatrně jsem ho políbila.

"Děkuju, Kath," řekl s úsměvem.

"Ať ti to neuletí," usmála jsem se.

"Neboj, i kdyby, alespoň bych byl s tebou," odpověděl.

"Tak to ne, teď se sbalíš a pojedeš si pro medaili," řekla jsem.

"Jak jsi to vždy říkala?" zeptal se.

"Že hokej je vždy na prvním místě, dokonce i holky jsou pod ním, no a pořád si za tím stojím," usmála jsem se.

"Měj se, Kath," pošeptal a naposledy mě políbil.

Pomalu jsem došla k Lukovi, který stál opodál.

"Hádám, že vše v pohodě," usmál se Luke.

"Jo, v naprosté," řekla jsem.

"Dík," zamumal.

"Neudělala jsem to pro tebe," odpověděla jsem.

"Pořád ho chceš poslat k vodě?" zeptal se.

"Já nevím, Luku," řekla jsem a mířila jsem z haly k autu, kde čekali mí rodiče.

"Vše v pořádku?" zeptala se máma.

"Jako každé loučení," odpověděla jsem.

"Já vím," povzdechla si a jakmile došel Luke, tak jsme vyrazili domů.

Každý jsme se vydali svou cestou.

"Nejdeš dnes za Lukem?" zeptala se máma, když jsem po obědě ležela ve své posteli a odmítala jsem se pohnout.

"Ne, nemám na to náladu," odpověděla jsem.

"Stalo se něco?" pousmála se a sedla si za mnou na postel.

"Já, jen jsem hrozně zmatená mami, nevím, co mám dělat," řekla jsem.

"O co jde?" zeptala se.

"O kluky, mám Jacka ráda, moc, ale mě má rád i Luke a kvůli mně se popral s Quinnem," začala jsem, "nechci, aby se kvůli mně nesnášeli," pošeptala jsem.

"Je ti jasné, že když to s Jackem skončíš, tak že to může být i konec vašeho kamarádství, žejo?" řekla a objala mě kolem ramen.

"Já vím mámo, právě proto nevím, co dělat," odpověděla jsem.

"Na to musíš přijít sama, Kath," pousmála se a nechala mě v pokoji samotnou.

Super.

Chvíli jsem ležela v posteli, dokud mě nevyrušil telefon.

"Quinnie?" zeptala jsem se.

"Ahoj, zítra ráno se vracím, nechceš něco podniknout?" odpověděl.

"A víš, že klidně?" usmála jsem se.

"Jo? Tak já se pro tebe po obědě stavím," řekl.

"To bude fajn," zamumlala jsem.

"Tak jo, vidíme se, zatím," odpověděl a zavěsil.

Radši jsem se zvedla z postele a šla jsem za našima na zahradu.

Poseděli jsme u ohně a já v tichosti o všem přemýšlela.