Kam chodí vlci výt a umírat

Otázka dvacátá šestá - Jaké jsou sny prostého člověka?

 Na hlavy nám dopadají drobné bílé chomáčky sněhu. Slunce skryl své vlasy pod světle šedou čepici a jeho oči se na něm tak stávají tím největším lákadlem, které upoutají pozornost každého, kdo na něho pohlédne. Vlastně na něho hledím pouze já.

Stojíme před vchodem do školy. Obloha se zatáhla, teplota klesla pod nulu, sníh začal tuhnout a z oblohy se začal i další snášet. Vehementně jsem se snažila z hlavy vytěsnit všechny ty věci, které mi v okolí překážely. Třeťáci kouřící u rohu budovy, dohadující se dvojice u auta na parkovišti, kouř z fabriky pod kopcem, který stoupal až k nám. Protože kdyby nebylo těch věcí, mohlo to být něco nádherného, co jsem si mohla vždycky pouze vysnít. Stát v mrazivém odpoledni s jedním z těch, kteří stále, i před zavržení, nutí mé srdce rychleji tlouct, mé prsty se kvůli nim třesou a mozek není schopen zpracovávat nic jiného než je... Co víc jsem mohla chtít?

Co víc si může přát člověk, jehož přáním je, aby se ho ti tři dotkli?

Co víc si může přát člověk, jehož srdce mu nepatří?

Co víc si může přát člověk, který podobné situace viděl pouze ve snu?

Co víc si může přát člověk, který se nenávidí za to, že není pro Slunce lepší osobou, pro Hvězdy první a pro Měsíc starší?

Takový člověk toho nechce moc. Pouze minuty a drobnosti. Pohledy do očí, úsměvy, pozdravy a mávnutí. Letmé doteky a nechtěné srážky, sdílení společného stolu a místnosti. Nic víc.

A proto, když se tomu člověku naskytne něco takového, není schopen krotit své pocity, které dlouhé měsíce pohřbívá ve svém srdci a která shazuje ze skály jako nechtěný odpad.

Usmívám se. Pouze lehce zvedám koutky a vnímám hlas Slunce. Hluboký hlas unaveného vypravěče příběhů, který mi vlastně říká jenom malicherné věci, o které bych se nikdy nezajímala, kdyby nevycházely z jeho úst.

On se také usmívá, pouze lehce, občas se do toho zamračí, ale hlavně mluví. Nechává si ujíždět autobus, protože spolu stojíme a mluvíme. Proč? Proč stojí na místě, když jedeme stejným spojem? Snad si to ani neuvědomuje? Anebo ví, že kdybychom se blížili k zastávce, rozloučíme se a oba dva se připojíme ke svým třídám? Nebo snad nechce, aby ho někdo viděl, jak mluví s někým, jako jsem já?
Kde je pravda? Netuším. A nechci vědět. Chci pouze Slunce ve své blízkosti.

Ale nic netrvá věčně. Slunce jsem si užila dost, je čas vrhnout se zpět do temnoty. K Temnotě.

Vidím ho přes jeho rameno. Stojí u plotu školy na cestě, která vede k okruhu, kde běháme kolem toho mrtvého lesa. Tiše polknu, ignoruji ho a dívám se na Slunce. Mračí se, očividně si všiml mého rozrušení. Ohlíží se přes rameno a po několika sekundách se vrací čelem ke mně a ptá se: „V pořádku?"

„Jo," přikyvuji s nervózním úsměvem.

Ještě se ohlédnu po Temnotě a vidím, že se blíží. Znervózním, cuknu pohledem ke Slunci a s velkou nechutí říkám: „Měla bych už jít."

„Nejedeš busem?" ptá se a rukou ukazuje za roh, kde stojí zastávka.

Kroutím hlavou. „Půjdu pěšky," namítám. Občas pěšky chodím, ale toho dne nechci.

Kousek mě si přeje, aby se Slunce rozhodl jít se mnou, ale vím, že to neudělá. „Tak já půjdu, měj se," mává mi. Kousek mě opět umírá, ale zároveň jsem za to ráda. Nechci, aby se seznámil s Temnotou... Nesmí.

Nejdříve udělá to, co nenávidím – foukne mi cigaretový kouř do tváře. Zakuckám se, odvrátím hlavu a snažím se na něho nedívat.

Nic neříká, pouze se na mě dívá káravým pohledem, jako kdybych rozbila vázu, které si tolik cenil a zamlčovala to. Nic jsem ve skutečnosti neudělala, ale přesto se chvěji, proč?

„Kdo to byl?" ptá se popuzeně.

„Jeden známý," odpovídám mu klidně, „chodili jsme spolu do třídy."

Mračí se, z očí se mu stávají dvě bledé úzké štěrbiny, kterými mě odsuzuje a dává mi najevo, že to nebylo správné. Jenže proč?

„Hm, fajn, jdem," poroučí mi, zahazuje nedopalek cigarety a s rukama v kapsách míří po zasněžené lesní cestě směrem do města.

Pomalu vyrážím za ním, drží, se vedle něho, ale zároveň o krok pozadu. „Proč si nebyl ve škole?" ptám se ho.

„Nechtělo se mi," pokrčí rameny s lhostejným hlasem. „Ale začnu tam chodit. Protože se mi nelíbí, jak se se všemi kamarádičkuješ."

Tentokrát se mračím já, nerozumím jeho slovům a ani trochu se mi nelíbí. „Mluvit s ostatními není trestné, ale přirozené. Proč bych nesměla-"

Otočí se proti mně tak rychle, že to ani nepostřehnu. Zabrzdím akorát včas, abych do něho nenarazila. Musím mít hlavu zvednutou, abych mu viděla do očí, ve kterých mu jiskří vztek. Sníh se z oblohy vznáší v obrovských bílých chuchvalcích, které mě studí na tváři, mělce dýchám, vydechuji drobné bílé obláčky, zatímco Temnota ne. Nedýchá, pouze se na mě dívá a skrze zaťaté zuby říká: „Protože jsi moje. Proto nesmíš." Chytá mou bradu mezi svůj pravý ukazovák a palec, zvedá ji, abych se mu dívala přímo do očí a dodává: „Slib mi to. Slib mi, že budeš jenom má."

S pootevřenými rty mlčím. Nic neříkám. Třesu se, nejsem schopna vyloudit z úst jediné slovo, mohu se pouze na Temnotu dívat a přehrávat si jeho slova v hlavě.

Možná jsem šílená.

Možná jsem slabá.

Možná jsem zaslepena tím, co vidím. (*) 

„Slibuji."

--------

* Theory od Deadman, Angel