Kam chodí vlci výt a umírat

Otázka první - Proč lidé hledí na zem a ne na oblohu?

 Není nic horšího, než mít černého psa. Stačí totiž dvě sekundy sledování dění okolo při večerní procházce a pes je fuč.

V té chvíli už není jiná možnost. Pouze v tichosti stojíte na místě, očima pomalu přejíždíte po blízkém okolí, nasloucháte cinkání obojku a doufáte, že se váš čtyřnohý miláček vrátí živý a zdravý. Možná se v té chvíli obviňujete. Co když se mu něco stane? Skočí pod auto, které jeho černou srst v podzimní noci neuvidí. Porve se s jiným černým psem, kterého nevidíte. Sežere něco, co nemá. Ztratí se. Existuje tolik věcí, co se mu může stát. Srdce bije rychleji, krk se stahuje.

„Určitě vyvádí nějakou kravinu," šeptám si, když je pes v nedohlednu.

Nezbývalo mi nic jiného, než se vydat do té mokré trávy, pokusit se do ničeho nešlápnout a najít svého psa.

Zvedám nohu, dělám krok a najednou do něčeho kopu. Je to měkké a živé. Sklápím hlavu a on tam ten pes. Sedí mi u levé nohy, což normálně nedělá. Neposlouchá. Když mu řeknu, aby si sedl k noze, točí se kolem mě jako torpédo, dokud nezakopne a nesletí na zem. A najednou mi u té nohy sedí. A štve mě tím.

Zírá na mě a já na něho. Nakonec uznávám, že je čas jít domů, cukám hlavou v náznaku, že jdeme dál a vydávám se s rukama v kapsách pryč. Pes mě s cinkáním kovového obojku doprovází po trávníku a čumákem reje v zemi.

Snažím se ho sledovat, ale nebaví mě to. Je to pouze černá skvrna ve tmě. Raději zvedám hlavu k obloze. Je jasno. Vidím hvězdy. Drobné bílé tečky miliardy kilometrů daleko, které zdobí oblohu na naší malé planetě. Jsou nádherné. Jejich umístění na obloze se zdá nahodilé, ale přesto v nich něco vidíme. Obrazce, příběhy, minulost, přítomnost i budoucnost. Ty hvězdy tam byly dlouho před námi a budou dlouho po nás. A přitom mnohé z nich už ani neexistují. Třeba ta jedna hvězda. To drobné světélko, které zaniká v obklopení těch větších, už je dávno mrtvé. Nepamatuje si, že by kdokoli, kdo je teď naživu, chodil po naší planetě, když byla ona ještě živá. A teď je mrtvá, ozařuje naši oblohu a my ji považujeme za nádhernou. Nikdo jí to neřekl, když to ještě mohla slyšet, až teď – po smrti. Někomu na ní záleží a považuje ji za krásnou, když je už pozdě.

Skláním hlavu, protože zase neslyším to cinkání. Pes je opět v nedohlednu. Možná bych ho měla připnout na vodítko, ale proč? Nechci ho k sobě poutat jako vězně, pokud to není nutné. Jsme tu sami, ať je tedy svobodný.

Opět pátrám ve tmě, ale pes nikde. Hned na to mě napadá, že mi třeba zase sedí u nohy. A skutečně tomu tak je. Jakmile vidí, že nedávám pozor, vrací se ke mně a čeká, až půjdeme dál.

Teď mě napadá otázka, jestli je můj pes tedy dobře vycvičený.

Spíš mi přijde zodpovědný. Hlídá mě, abych ho neztratila.

Než znovu pokynu psovi, že jdeme dál, naposledy zvedám zrak k obloze. Hvězdy se pomalu schovávají za mraky, zatímco s tichým cinkáním můj pes vybíhá za pachem hárající feny, který zrovna zachytil. Asi bych na něho skutečně měla začít dávat pozor...

Následující ráno mě už černý pes ztrácející se ve tmě nezajímá. Ráno ho venčí máma. Já ne. Já se připravuji do školy. Vše to ale začíná pouhým vstáváním. Vždy usínám na levém boku, spím na levém boku a na něm se také probouzím. Rozlepuji oči, zatímco vtíravá melodie budíku se mi zarývá hluboko do mozku jako každé ráno.

Hned na to sleduji oblohu. Břidlicová s příměsí černé, ale za obzorem vidím rudý pruh od vycházejícího slunce. Čelo mám orosené od noční můry, ze které jsem se celou noc probouzela a nalhávala si, že to není skutečné. Nebylo, ale moje smrtelně ledové prsty, stáhnutý krk a rozbušené srdce si myslí pravý opak. Možná to je tou zimou, která panuje v mém pokoji... Prý se nám zdají noční můry, pokud spíme v chladné místnosti a to můj pokoj je. Netopím, naopak větrám. Zabaluji se do dek, spím v těsném klubku a mám noční můry, které mě budí mnohokrát ze spaní.

Ty noční můry nejsou obyčejné. Nezdá se mi o smrti, krvi a bolesti. Vidím prostý a obyčejný svět, jako je ve skutečnosti, ale vidím v něm pravdu. Slyším lidi, kterými se normálně obklopuji, jak o mně říkají zlé a ošklivé věci, které nechci slyšet. Vidím je dělat věci, které mě děsí a stahují mi hrdlo. Takové noční můry mám... Reálné. Těžko rozlišitelné od reality.

Ale tady nejde o mé sny. Jde o tu oblohu.

Protože když o půl hodiny později, co se probudím, stojím na zastávce, nikdo ji nesleduje. Vím to, protože se na ni mnohdy také nekoukám. Sleduji totiž ostatní lidi. Jsou zaměstnaní jinými věcmi. Dívají se do telefonů, novin, na své známé a příbuzné. Netrpělivě vyčkávají příjezd autobusu z poza zatáčky, pročítají si nové reklamy na vývěsce, trhavě se dívají na hodinky, píší esemesky, opožděně snídají, anebo jenom tak koukají do země a čekají. Nikdo se nedívá na oblohu. A přesto jim má co nabídnout.

Stačí zvednout oči, zaklonit lehce hlavu a užít si to. Břidlicová obloha se změnila do blednoucí indigové, slunce přebírá nadvládu nad světem a jeho paprsky zbarvují jemné podlouhlé mraky do růžové. Obloha hraje všemi barvami, stěhovaví ptáci mizí na jih, vítr si hraje se spadaným listím a nese je oblohou do neznáma.

Na obloze je něco, co není na zemi. Každý to musí vidět. Jsou tam ty nesplněné sny, touhy a životní cíle, kterých chceme dosáhnout. Jsou tam příběhy a fantazie, která z našich všedních život už zcela vyprchala. Uzavřeli jsme se v obrovské klece z oceli, kamene, cihel a betonu, spokojili se s tím a zapomněli tak na to, že obloha nad námi hraje tolika barvami každičký den, ač ji zcela ignorujeme.

Jenže na druhou stranu lidé nemají potřebu dívat se tam nahoru, kde je všechno, kromě jejich životů. Jejich malé světy jsou totiž na zemi a kolem nich. Musí se neustále rozhlížet a dávat pozor, aby jim neunikla přítomnost a nestala se minulostí. Musí kontrolovat zprávy na mobilu, aby nepřišli o žádné novinky od přátel, musí číst noviny, aby věděli, co se v té šedé kleci děje. Musí mluvit s jinými lidmi, aby věděli, kde se co šustne. A musí také sledovat přijíždějící autobus, aby jim přítomnost doslova neujela před nosem.

Jako mně.

Protože když skloním hlavu k zemi, cítím, jako kdyby mě všichni opustili. Až poté, co se rozhlédnu kolem sebe, zjišťuji, že jsem na zastávce sama a autobus zatáčí do vedlejší ulice. Právě mi utekla přítomnost, zatímco jsem se ztrácela v nekonečné obloze, na které můj život není.

Trvá mi pouze pár sekund, než si uvědomím, co to znamená. Nezáleží na tom, že zasnění nad oblohou a nad tím, proč lidé nesledují oblohu, zavinilo, že mi ujel autobus. Mohu jít pěšky, anebo počkat na další. Je tu jiný problém a to ten, že tím spojem jezdí Měsíc.

Pojmenovala jsem ho podle jedné ze tří nádherných věcí na obloze. Byl v tom autobuse a moje zasnění mi tak zamezilo v tom, abych ho viděla, jak se společně s ostatními lidmi dívá kamkoli, jenom ne na oblohu.