Kam chodí vlci výt a umírat

Otázka dvacátá osmá - Jak vypadá tvůj perfektní den?

 Tiše kleji nad zničeným nehtem, který se mi odtrhl, protože mi podjela ruka, když jsem se chytala větve stromu. Odlupuji odtržený nehet, zahazuji ho a s rychlým dechem kráčím tichým studeným lesem na místo, které je každý páteční večer mojí svatyní. Tentokrát nemám batoh a nehodlám se ani dlouho zdržovat, pouze udržuji svou tradici.

Stoupám si na přibližně stejné místo, kde jsem minulý týden podklouzla. Ruce mám stále plné hojících se strupů, rána na hlavě se mi každý den zbarvuje do jiné barvy, až si připadám jako chameleon. Normálně bych začala vytahovat z batohu láhev, napila se, uvolnila a nechala proud slz, aby odnesl všechny mé starosti, které se mi za týden nahromadily. Ale dnes?

Nemohu. Prostě nemohu brečet.

Vybavuji si Temnotu, jeho slova a dotek, který mě stále pálí na bradě, ale slzy nepřicházejí. Mou hlavu zcela pohltilo Slunce. I když ho nevidím a necítím poblíž, stále mi přijde, že mám tělo zaplavené teplem a jeho slunečními paprsky. Žádná tma, chlad a temnota, pouze příjemné teplo, které cítím v jeho přítomnosti.

Byl to jenom krátký polibek, který mi splnil malý sen o tom, abych se k jednomu z nich mohla přiblížit. Je to jiný pocit než s Temnotou. S ním to je jako... povinnost, úkol, který musím splnit. Se Sluncem slast, touha, nádherný pocit, který člověka na pár sekund přesvědčí o tom, že není bezcenný a na tomto světě má ve skutečnosti nějaké místo. Přišla jsem si chtěná, hodna existence na tomto světě a mezi lidmi. Žádný vyvrhel a psanec, ale právoplatný člen společnosti, kterého ostatní vnímají a mají rádi.

Lehce se usmívám a cítím, jak se mi krev i po více než dni vlévá do tváří. Zvedám jednu ruku, dotýkám se rtů, na které mě políbil a následně ruku posouvám na bradu. Snažím se zbavit toho pocitu, snažím se vyhnat z hlavy Temnotu, ale nejde to. Instinktivně posouvám ruku ke krku, kde se mi rány hojí a zůstává pouze pár malých strupů a jizev na tvrdé kůži. Zhluboka se nadechuji, odtahuji ruku od krku a zakazuji si, abych si poškodila kůži a ublížila si. Stačí bolest od toho doteku, nechci si zničit ten příjemný pocit, který mi přivodil Slunce.

Ta páteční noc byla jiná než ostatní. A i následné pondělí ráno je jiné, než jsou ty ostatní. Vše mi připadá lepší, barevnější, veselejší a ani ne tak temné. Přesto po škole kráčím jako normálně. Pevně svírám popruhy batohu, moc se nedívám po ostatních, jdu přímo ke své učebně, která je tentokrát až ve čtvrtém patře a mezitím zdravím i každého učitele, kterého potkám.

Zastavuji se až mezi třetím a čtvrtým patrem, když slyším, jak někdo volá mé jméno. Srdce se mi v hrudi pohne, pevně sevřu pěsti, ve kterých držím silnou šedou látkou a sleduji Slunce, kterému batoh sklouzává z ramene a obličej má zarudlý od chladu z venku.

„Mohl bych s tebou o něčem mluvit?" ptá se.

Souhlasím. Chci s ním mluvit, chci ho slyšet a vnímat. Chci, aby byl v mé blízkosti, protože se mi líbí to místo na výsluní. Miluji to teplo, které z něho sálá a už nemohu vnímat ani to, že jsem horším člověkem, než je on. Dal mi totiž najevo, že on to tak nevnímá, že v jeho očích jsem snad jemu rovnocenná.

Neusmívá se, ale na to jsem zvyklá. Úsměv na jeho tváři je cenný. Ale přesto... ten pohled. Ty oči, ve kterých se mu stahují mračna a zahalují azurovou oblohu. Ty vlasy, které má rozcuchané, ale ne tak, jak jsem zvyklá... Něco je s ním špatně.

Něco je špatné se mnou.

Něco je špatné s tou chvílí.

Něco je špatné s námi všemi.

Dlouze se nadechne, vydechne, podívá se na svoje ruce, do mé tváře, na zeď, z okna za mnou a pak zpět na mě.

„Víš, jak jsme...," začíná tiše.

„Vím," přitakávám. O čem jiném může mluvit? A jak si může myslet, že si nevzpomínám? Že na to nemyslím každou chvílí?

Dlouho mlčí, rty má pootevřené, cítím, že se dívá za mě. Přesto už vím, co chce říct. Přemýšlela jsem nad tím a ta možnost mi hrála celé dny v hlavě. Není totiž možné, aby bylo něco tak pěkného u člověka, který... který je jako já. A pokud ano, musí tu věc vyrovnat něco podobně zlého, možná horšího, abychom se vrátili na zem a uvědomili si, že šťastné konce neexistují nikde jinde než v pohádkách a ženských románech.

„Byla to chyba, že?" ptám se tiše smířeným hlasem.

Nepřikyvuje, ale ani má slova neodvrací. „Neměli jsme to zkrátka dělat," říká.

Proč?

„Děkuji ti za tu matiku a všechno, ale nechci, abys žila ve lži, že to cokoli znamenalo."

Přikyvuji. V krku mám knedlík, cítím, jak mi neviditelné ruce rozedírají kůži do krve, aby tou bolestí překonali peklo, které právě cítím v srdci. Nehnu ani brvou, pouze sleduji, jak Slunce odchází zpět do třetího patra a mizí v chodbě.

Stojím na místě, zvedám hlavu a sleduji, jak na vrcholu schodiště se postava v tmavém oblečení opírá o tenké zábradlí. Slunce zmizel a přenechal mě Temnotě, který se usmívá a podpírá si hlavu o dlaň.

„Porušila si slib," čtu mu ze rtů.

„Zaplatíš," slyším ho dodávat.

Ale to už odcházím. Utíkám ze schodů, které beru po dvou a snažím se před všemi uniknout.