Kam chodí vlci výt a umírat

Prolog

 Jsou to ty prosté otázky, které každý z nás v životě minimálně jednou uslyší. Tázající se chtějí slyšet pouze krátké odpovědi, protože je ve skutečnosti nezajímají. Ale přesto se ptají, protože tajně doufají, že vaše odpověď bude pro ně vyhovující, anebo jim bude dávat důvod, proč vás nenávidět a odsoudit. Každý z nás to dělá. Ptáme se lidí ‚Jak se máš?' a tiše doufáme, že se ten člověk má špatně. Proč? Protože ten náš den zrovna stál za starou bačkoru. Zaspali jsme, v autobuse nás chytili, jak jedeme na černo, pták jsem nám vykálel na nové černé tričko a zrovna jsme zjistili, že k večeři budeme mít dva dny starý chleba s paštikou.

Za tuhle škodolibost se nemusíme stydět. Je to normální a i ten nejmilejší a nejpozitivnější člověk si alespoň jednou ve svém životě přál, aby se někdo měl hůř než on sám. Lidé však odpovídají, že se mají dobře, fajn, jde to. Nechtějí nás zatěžovat svými problémy a zároveň nám nechtějí dovolit, abychom se oproti nim cítili lépe.

Takže... i tohle je škodolibost, že? Oboustranná škodolibost, přičemž jsme se všichni museli už minimálně jednou vyskytnout na obou stranách tohoto skrývaného zla.

Jak se máš je otázka oboustranného zla. Jak se daří, co život, jak se vede a co nového jsou jejími sourozenci.

Ale co ty otázky, kdy tazatelé chtějí vědět, zda vás nenávidět, anebo vás brát za sobě rovnou živou bytost?

Všichni jsme je slyšeli... Všichni. Možná ne všechny, ale jednu určitě ano. A vždy jsme na ně odpověděli jinak, než jsme ve skutečnosti chtěli.

Miluješ někoho?

Miluji. Miluji rovnou tři. A všichni jsou stejně nedosažitelní, zakázaní a já tak pro své city trpím. Není to jedna bolestná kudla v srdci, ale tři. Ke každému z nich je moje láska jiná. Jedna je z respektu, druhá z díku a třetí z pohodlnosti. Dohromady mají vždy jen jednu věc společnou. Jednoho s tím druhým spojuje pouze jedna věc a ve zbytku jsou zcela odlišní. Najít člověka, který byl měl všechny tyto tři věci, asi by tyto tři lidi udělal zcela irelevantními.

Máš nějaký sen?

Ne, nemám sen. Pouze si přeji, aby jednou můj život byl takový, jako momentálně je můj nejkrásnější noční i denní sen. Překonat to, co se děje v mé hlavě a těle, abych se jednoho rána probudila a pohleděla z okna na azurovou oblohu, po které se prožene hejno ptáků. Chci se nadechnout, ucítit vůni čerstvě uvařené kávy a dozlatova se opékajících toustů. Chci na svém těle ještě cítit chladnoucí dotek někoho, kdo mě před chvílí ve spánku objímal. Chci se postavit na chladnou podlahu místa, které budu nazývat domov. Chci se probudit a vědět, že dnes bude dobrý den.

Chci žít svůj sen, ne si ho pouze splnit.

Která tři slova tě vyjadřují?

Existuje tolik slov. Znám jich mnoho a ještě více jich neznám. A já si mám vybrat pouze tři? Jaká si mám vybrat? Co vlastně po mně chceš? Chceš vědět, proč jsem dobrým člověkem? Anebo si naopak přeješ slyšet, proč jsem špatným? Co kdybych se odpovědi vyhnula tím, že bych použila tři neškodná slova? Použiji jedno slovo od každého druhu, protože tím budeme všichni spokojení. Alespoň na oko.

Snílek. Závist. Člověk.

Jak chceš zemřít?

Až budu chtít. Chci, aby můj život byl ukončen ve chvíli, kdy řeknu, že má být. Nepotřebuji nutně zabít sebe samou. Stačí mi, aby to udělal někdo jiný. Chci někoho, kdo by mi držel u hlavy zbraň a až mu řeknu, aby bez jakýchkoli námitek stiskl spoušť.

Kdo jsi?

Sněhová vločka jako všichni ostatní. Při prvním pohledu se zdáme zcela stejní, ale pokud se podíváš důkladně, tak jsme vlastně jiní. Ale zkus se podívat trochu důkladněji. Můžeme se ti zdát jiní, ale přesto jde vidět, že máme několik prvků společných. Nejsme zase tolik unikátní a jedineční – podobáme se.

Nesnáším ty otázky. Jsou tak nudné. Ohrané a předvídatelné. Já se lidí ptám na jiné věci. Na ty, které mě skutečně zajímají. Nezajímá mě totiž, co je člověk zač, ale jde mi o to, jaké je jeho myšlení a pohled na svět. Na tom záleží.

Ale přesto... Já jsem sněhová vločka.

Ty jsi kdo?