Kam chodí vlci výt a umírat

Otázka patnáctá - Co je tvým zlozvykem?

 Nedívám se moc do zrcadla. A to hlavně ze dvou důvodů, které nerada říkám nahlas. Tím prvním důvodem je to, že mám paranoidní strach z toho, co se v zrcadle může objevit. Nejspíše je to jenom přelud v mé hlavě, ale občas vidím, jak se v rohu něco mihne, co tam být nemá. Nebo mi přijde, že můj odraz udělá něco, co jsem já ve skutečnosti neudělala. Jako kdyby na druhé straně zrcadla byl nějaký další – paralelní – svět, který mi může ublížit. Anebo také nemusí, ale to netuším.

Tím druhým důvodem je to, že se zkrátka nerada dívám na sebe. Jako kdybych na sobě měla něco zkaženého, nezdravého a zlého, co mě nutí ohrnovat nad sebou nos a říkat si, co děsného to zase naproti mně stojí.

Jenže někdy se do toho zrcadla dívat musím. Jako třeba na dívčích záchodech, kam prakticky nikdo nechodí, ve druhém patře. Zakláním hlavu a přitom ji vytáčím lehce do strany. Prohlížím si svůj krk a přitom se ho prsty opatrně dotýkám. Nejhorší bolest je v rudo hnědé ráně těsně pod bradou. Kůže okolo je poté nepřirozeně rudá, napuchlá a sem tam se objevuje i úzká linka od škrábance. I když se na ránu snažím nesoustředit, je neskutečně moc viditelná a nezáleží na tom, zda mám hlavu skloněnou nebo ne. Maják na skále, který na sebe upozorňuje ostrým kuželem světla – přesně takhle to vypadá.

Zatínám zuby. Vím, že se toho zlozvyku nezbavím, ale musím ho nějak zredukovat. Za tu ránu mohou mé prsty a nehty. Je mi tedy jasné, co musím udělat. Zvedám pravou ruku, dívám se na bledé prsty a nehty s drobnými bílými flíčky, které mi napovídají, že mám nedostatek vápníku v těle. Alespoň to mi řekla doktorka, když si toho jednou na prohlídce všimla. Jenže existuje i další teorie, proč ty bílé flíčky mám – stres, úraz, nevyvážený životní styl a podobně. Ale flíčky mě v té chvíli netrápí. Zvedám totiž ukazovák pravé ruky k ústům, protože to on může za tu bolest. Nehet vkládám mezi zuby, stisknu, slyším tiché prasknutí. Poté už jenom táhnu. Nebolí to, ale přesto mi přijde, že tak nějak zrazuji své tělo, když si okusuji nehet, abych si jím nemohla ublížit. Vlastně je to i prevence, ale přesto... Přesto mě to svým způsobem raní. To samé však udělám i s ukazovákem na levé ruce.

Hledím na své ruce. Bledé dlaně se silnými prsty, nehty s bílými flíčky a dva nehty okousané až k lůžkům, aby mě škrábání tolik nebolelo a neubližovalo mi. Na pohled to je nepěkné, pro mě osobně i bolestivé, ale musela jsem to udělat. Pro sebe, aby se lidé neptali.

„Ksakru," hlesnu. Přišlo to z ničeho nic – migréna. Jako kdyby někdo rozezvonil zvony všude v mé hlavě a vyzváněl. Hlava mi okamžitě přišla mnohonásobně těžší, nezvládala jsem ji držet vzpřímeně a jednou rukou si začnu masírovávat spánek ve falešné naději, že tím migrénu zaženu.

Nepomáhalo to.

Vím, proč mě hlava začíná bolet. Je to trest. Roky jsem bojovala s tím, abych si přestala kousat nehty do krve a přestala tak trpět, jakmile jsem se něčeho dotkla, bolestí. Jenže když jsem přestala s kousání, začalo to škrábání. A najednou se pomalu začínám vracet ke kousání a škrábání zároveň. Mé tělo mě tedy začíná trestat za to, co dělám a bolest hlavy je účinným trestem pro někoho, pro něhož je bolest hlavy tím nejhorším druhem bolesti.

„Do háje," kleji. Předkláním se, opírám o umyvadlo a zhluboka dýchám. Zvonek, který se rozezvonil venku mě přivádí k šílenství. Mám se vrátit do třídy, ale nemůžu. Je mi moc zle.

Čekám, až ten ostrý zvuk zvonku přestane. Poté odcházím domů. Bez toho, abych někoho oznámila a řekla to, prostě jdu. Protože si stejně nikdo nevšimne, že jeden student zmizel.

Pro jistotu se však rozhlížím. Po hlavním schodišti nejde žádný učitel. Úlevně vydechnu, rychle seběhnu obě dvě patra, která mě dělí od skřínek a pro jistotu rychleji zabíhám za roh do šaten, aby mě neviděl ani jeden údržbář.

Je mi jasné, že by se nikdo neptal, kdyby mě potkal, ale paranoidní strach, že zrovna dnes by de ptali, mě nenechá na pokoji.

Ale když zajdu za roh, musím brzdit. Jinak bych narazila do někoho, kdo se teprve do školy rozhodl přejít.

„Hou, my už končíme? Proč jsem se sem sakra tahal?" mumlá překvapeně.

Udělám krok dozadu, silně stisknu popruhy svého batohu a rozhodnu se, že se mu podívám do očí. Pořád to v nich má – umírající naději v temnotě. Jako by ta svíčka každým dnem pozhasínala, ale přesto se stále držela.

Lícní kost už nemá namodralou, ale kysele žlutou a značně napuchlou. Nehledě na drobném strupu na horním rtu. Jako by se bil. Jako by někdo bil jeho.

„Jdu domů," oznamuji mu. „Ještě máme čtyři hodiny," dodávám s tichým polknutím.

„Aha... Nějaký důležitý?" ptá se, přenese váhu na levou nohu a ruce strčí do kapes.

„Možná. Netuším. Asi jo," koktám. Po zádech se mi začíná valit studený pot.

„Hm...," mručí tiše. Kouká se několik sekund skrze mě ke schodům. Mezitím ho já obcházím a mířím ve skřínce. Temnotu nechávám za sebou.

„Hm, fajn," mlaská dost hlasitě. Slyším, jak se na patách otáčí a blíží se. „To asi nemá smysl tam chodit. Na pět bych šel, ale čtyři jsou zbytečný."

Na sekundu zavírám oči. Znamená to, že jde Temnota se mnou?