Kam chodí vlci výt a umírat

Otázka dvacátá šestá (a půl)

 Jsem zvyklá psát poznámky až ke konci kapitoly, ale budiž, tentokrát sem.
Tohle totiž není kapitola, jaká by měla být a jde to vidět už v názvu. Ani zde nenajdete otázku. Jedná se o výlev k situaci, která se stala, a která málem zapříčinila to, že – teď s dovolením použiji vlastní přirovnání z této "kapitoly" – poslední plátek chleba ztratil ten první. 
Pro příběh samotný není nutné to číst. Nic vám to nedá, ale sebere možná pět minut vašeho života. Nic víc. Přesto nejsem schopná si to odpustit.

------------------------

V televizi běží jeden z těch nekonečných sitcomů, který bratr sleduje. Viděla jsem ho už nejméně třikrát, ale přesto mířím se sklenicí vody, pro kterou jsem si šla, do obýváku a usazuji se na béžovou pohovku vedle bratra, který má nohy hozené na stole, v ruce telefon a těká očima mezi dvěma obrazovkami.

Dívám se na stůl, kde leží toast a půl se sýrem. Hned na to se natáčím k bratrovi, otevírám pusu, ale než z ní vyjde jediné slovo, přísným hlasem mi říká: „Jdi si udělat vlastní."

Zavírám pusu, s povzdechem se zvedám z gauče a mířím do kuchyně, kde si dva toasty udělám, i když jsem je původně vůbec nechtěla. Ale on mi na něj udělal chutě tím, že je měl. Vkládám mezi plátky chleba pouze silnější plátek sýra, vkládám je do rozehřátého toastovače, opírám se zády o linku a dívám se z okna. Už se dávno setmělo, máma je stále v práci, jsme sami doma. Nějak ale nedokáži na nic myslet, pouze hledím ven do zasněženého světa a čekám, až bude neplánovaná večeře hotova.

Hned na to se vracím do obýváku, pokládám svůj talíř na stůl a beru si půlku večeře bratra.

„Hej?" ozývá se nechápavě, hází nohy ze stolu a brání alespoň nakousanou půlku.

„Moje jsou horké. Pak si jeden vem," vysvětluji mu, zakusuju se do jeho díla a lehce se usmívám. Pouze sýr mezi plátky světlého chleba... Jsme stejní. Žádná šunka, žádný kečup a ani cibule, pouze roztavený sýr.

Tiše se spolu díváme na televizi, jíme tousty a nic neděláme. Bratr dojídá svůj a natahuje se pro jeden můj. Vidím, jak na poslední chvíli přehmatává a bere si ten, který je mu více vzdálený. „Jenom ty dokážeš dělat toasty z posledního plátku chleba! Co seš? Monstrum?" šklebí se a bere si ten, který není koncový.

„Mám ráda poslední plátek chleba," namítám, otáčím zrak k televizi, ale už přemýšlím nad jinými věcmi, než je děj pořadu.

Poslední plátek chleba... Ta nenáviděná část, kterou lidé vždy nechávají na konec, někdy je dokonce vyhazují. Když jsem jednou v létě vypomáhala v malé kavárně, kde jsme dělali sendviče, vždy jsme první a poslední plátek vyhodili – byli nepotřební.

Občas se jako ten plátek cítím. Přehlížená, vždy odstrkována na konec, nevhodná pro normální život. Jako kdybych nemohla být užitečná, protože vypadám trochu jinak.

„Vždyť se z toho ty toasty dělaj strašně blbě!" namítá otráveným hlasem, odhazuje telefon na gauč, nohy hází ze stolu a sedá si k jídlu alespoň trochu sofistikovaně.

„Je to těžší, ale... výsledek stejný. Chutnají jako ty ostatní," bráním ty dva plátky a beru z nich vytvořený pokrm do ruky. Zakusuji se do nich a můžu s jistotou říct, že vskutku chutnají úplně stejně jako ten z obyčejného prostředního plátku.

Špulí rty, nerad prohrává i ty nejmenší slovní přestřelky, ale už asi nemá co říct.

První a poslední plátek nemají lidi rádi, ale... Jsou dva. Dva, kteří trpí stejným handicapem, kteří jsou stejní, ale odlišní zároveň. Jestli jsem já jako poslední plátek, někdo musí být první – není možné, abych byla sama.

Bratr se směje vtipu z televize, já ho sleduji. Hledám v jeho očích tu jiskru, která mi říká, že jeho nitro nekoresponduje s jeho zevnějškem. Hledám v něm to, že je prvním plátkem chleba v chlebníku.

Odkládám své nedojedené jídlo na talíř, opírám se o polštář na pohovce a začínám se věnovat dění v seriálu, když se ozve otázka: „Budeš dělat ještě nějaký?"

Kroutím hlavou. „Klidně dojez ten můj z posledního plátku."

Vidím v něm, jak přemýšlí a bojí se vyzkoušet něco, co vypadá jinak, ale přesto je stejné. Hlad ale vyhrává a on si bere mé jídlo, které ihned vkládá do úst. Přežvykuje, krčí rameny, polkne a následně říká: „Jo... chutná stejně."

„I když je jiný než ostatní, co?" dodávám mimoděk.

„Asi jako ty," šklebí se. Chtěl mě tím urazit? Nepovedlo se.

„Nebo ty," říkám polohlasem. A on se usmívá. Souhlasí se mnou.

----------

Uzdrav se, ty nejdůležitější vedlejší postavo.
Prosím.