Kam chodí vlci výt a umírat

Otázka osmá - Utéct, nebo bojovat?

 „Jsi tu sama," říká.

Odpovídám mu pokrčením rameny.

„Proč nejsi s nima?" ptá se mě.

„Občas jsou až moc hluční," odpovídám, zvedám zrak ke třídě, která sedí na druhé straně chodby a povídá si, zatímco čekáme, až nám někdo otevře třídu na odpolední výuku.

„I ty seš občas hlučná," říká mi, kleká si na zem vedle mě a po chvíli se i usadí a opře se černým tričkem o bílou zeď.

„Zrovna dneska hlučná být nechci. Oni jo, tak jsem se raději oddělila," bráním sebe, dočítám řádek v knize a zavírám ji, abych se mohla věnovat Temnotě, který si zrovna přisedl.

„Nemám je rád," říká po chvíli ticha, přitahuje si nohy blíže k tělu a přitom se mračí na všechny ty lidi, o kterých mám ve své hlavě vytvořené složky s podstatnými i nepodstatnými informacemi.

„Všichni nejsou tak špatní," bráním je, ač vůbec netuším proč. Většina z nich mě štve, nemám je ráda, nebo mě oni sami ignorují.

„Ale podle nich jsme my dva špatní," šeptá s povislými koutky. Jeho slova mě zaujala, natáčím k němu hlavu, sleduji, jak se světlýma očima mračí na naše spolužáky a mám nutkání zeptat se ho, jak to ví.

„Jak to víš?" Lhala bych, kdybych řekla, že jeho slova nezabolela. Ale bolest po té drobné jehličce nebyla nic v porovnání s třemi kudlami, které jsem měla v srdci od Měsíce, Slunce a Hvězd.

„Slyším je... Když kolem nich projdeme, smějí se nám za zády. Ukazují si a používají nás pro své posměšky. Copak ty je nevnímáš? Jejich smích je tak snadno slyšitelný, jejich pohledy, jejich posměšky... Přijde mi, jako kdyby to říkali rovnou do tváře," rozmluví se. Za celou dobu nepohne jediným svalem v obličeji. Jeho výraz je tvrdý jako kámen, ale v očích se mu leskne bolest.

„Ignoruji je," odpovím po chvíli ticha. Vím to, vnímám to. Ale ignoruji je. Nevšímám si posměšků a urážek celý týden a poté, když vylezu svou třetí cestou na Moji skálu, tak brečím, protože to bolí. Ale teď je pondělí, teď musím posměšky a to, že si toho všímají i jiní, ignorovat a tvářit se, že jsem silná – což je lež.

S posměšky jsem se už smířila. Mám na to teorii. Jsem člověk, který si o posměšky totiž říká. Jsem dokonalá oběť.

Jsem člověk vzhledově natolik odpudivý, že se ani ti nepříliš krásní lidé mohou smát mé tváři.

Jsem člověk chytřejší než jiní, který ale čas od času udělá chybu, za kterou je možno si ho dobírat.

Jsem člověk, který s nimi nesdílí zájmy a koníčky.

Jsem člověk, jenž reaguje ve stresových situacích útěkem a křikem.

Jsem člověk, který přiláká pozitivní pozornost učitelů a to se ostatním nelíbí.

Jsem člověk, který...

Jsem člověk.

„Já ne. Pamatuju si, co mi říkaj," kroutí Temnota hlavou.

„Proč?" nechápu. Sama si ty věci pamatuji, ale chci vědět, proč si je pamatuje i on. Pomsta?

„Něco s těmi všemi slovy chci udělat."

„Co?"

„Hodně věcí."

A poté se Temnota zvedne. Beze slova a s rukama v kapsách se vydá ke třídě, kterou učitel odemyká a nechává mě tam samotnou s vlastními myšlenkami.

Pomalu si zaplňuji Temnotovu složku ve své hlavě. Ukládám si tón jeho hlasu, jeho slova a hlavně to, čeho jsem si všimla.

Jsme si podobní.

Jsme dvě sněhové vločky, které se stále podobají více a více.

Jenže Temnota nemá oči jako Slunce a Hvězdy. Jeho jsou bledé jako umírající svíčka, ale oči Slunce jako letní obloha a oči Hvězd jako jiskra naděje.

Temnota nemá ani hlas jako Slunce a Měsíc. Jeho hlas je jako krysařova píšťala – dovedl by vás správným tónem do propasti. Hlas Slunce je hlas, který chcete slyšet jako první a poslední věc dne. Hlas Měsíce je štítem, který vás chrání před zlem.

A Temnota nemá ani úsměv Měsíce a Hvězd. Jeho úsměv je ledová břitva na krku. Úsměv Hvězd mi říká, že si mohu přát cokoli na světě a dostanu to. Úsměv Měsíce mi říká, že jsem výjimečná a nikdo není jako já.

Temnota nemá ani jeden ze tří aspektů, který oni mají. Temnota může být sebevíce stejný jako já, může mi rozumět víc než kdokoli jiný na světě, ale přesto mi tyto tři věcí říkají jediné – není možné ho milovat.

Zvedám se ze země, v hlavě mi víří tři aspekty a čtyři jména, že nejsem ani schopna normálně uvažovat. Pouze pomalu kráčím ke třídě, ignoruji okolní hlasy a nemyslím ani na to, do jaké hodiny jdu, jakému učiteli se blížím do spárů a zda nesletím do pasti nějakého testu nebo zkoušení. Je mi to jedno, protože moje mysl stejně není schopná přemýšlet nad čímkoli jiným.

Do dveřích vstupuji jako poslední. V hlavě mi zazní rozkaz učitele ze začátku roku: Poslední vždycky zavírá.

Jaký učitel to vlastně řekl?

Vyhřátá třídě se slabou vůní dřeva, přes jejíž pravou stranu se táhnou pouze okna, skrze které je vidět pouze špičky kopců a oblohu, mi napovídá, že jsme v posledním patře. V posledním patře jsou pouze čtyři učebny a jenom dvě orientované ke kopcům. Rozmístění lavic napovídá, že jsme v odborné učebně.

Hrdle se mi z ničeho nic lehce stáhne a v břiše mě zašimrá. Zavřu dveře, zhluboka se nadechnu a uvědomím si, proč jsem vlastně předtím tolik hnala z oběda, abych byla u třídy včas.

Ta třída patří Měsíci.

Třetí kudle v srdci.