Otázka třicátá první - Kým je pro tebe Temnota?

419 75 12
                                    


 Tváře mám ještě zarudlé od tuhé zimy z venku. Prsty mám ztuhlé, když kráčím do třídy, žaludek mám sevřený a v davu lidí hledám toho s tmavými vlasy, jehož ve skutečnosti ani neznám a nevím, kdo to je. Zastavuji se u své lavice, pohledem přejíždím po všech lidech a v hlavě se říkám jejich jména. Někdy nad nimi déle přemýšlím, někdy se mi vybaví pouze jméno nebo příjmení, občas oboje. Ale všechna ta jména vím. Až na to jedno jméno člověka, který není přítomný.

Chci se posadit, hmatám po židli, ale zjišťuji, že tam není. Rozhlížím se okolo, hledám, kdo mi ukradl židli, ale nikoho nevidím. Tiše si nad tím povzdechnu a vyrážím za tím, který moc nemluví, který má rád videohry a vlasy má stažené v culíku na zátylku.

„Můžu si vzít tu židli?" ptám se ho a poukazuji na volné místo vedle něho, kde má sedět Temnota.

„Klidně," odpovídá mi, přisouvá židli blíže ke mně a věnuje se svému telefonu, kde na něho bliká nově přijatá zpráva.

S nechápavým zamračením si beru židli, přisouvám ji ke svému místu a sedám si. Hlavu si opírám do dlaň, hledím na prázdnou tabuli a přemýšlím. Kde je tedy místo Temnoty, když ne tam?

Nepřichází. První tři hodiny po něm není ani stopy. Snažím se bavit s ostatními, ale přitom se i pokouším zjistit, jak se jmenuje. Nevedeme se mi.

Ospalá, rozlámaná a s nechutí poté kráčím do sportovní haly. Je mi zima kvůli otevřenému oknu, hlava mi přijde těžká jako kdybych v ní nosila kameny, na kterých mám napsány všechny své problémy. Hrdlo se mi stahuje, protože nesnáším, když musím cvičit s ostatními.

Ten den máme šplhat na známky. Potí se mi dlaně, stojím u skupiny lidí, kteří ještě nešplhali a snažím se uklidnit. V té minutě ani nepřemýšlím nad ním, ale pouze nad tím, jak to zvládnu. Umím šplhat. Znám techniku, dokážu udržet své tělo na provaze a vytáhnout ho výše, ale bojím se to ukázat a dokázat učiteli, který stojí vedle mě.

Mračí se a sleduje počínání kluka, který netuší, co má dělat.

„Udělej těma nohama smyčku, bože!" mručí, vráží mi do rukou papíry s tužkou a stopkami a jde to spolužákovi ukázat.

Tupě hledím na věci, které mi dal. Rovnám si je v rukou a očima mimoděk pátrám po listě papíru s našimi známkami. Překvapivě na tom nejsem špatně, ale vím, že je to víceméně z lítosti učitele a také kvůli tomu, aby mi hloupá známka z tělocviku nehatila jinak dobrý prospěch.

Ta jména, uvědomuji si.

Pohledem nervózně těkám po seznamu. Přečtu si jméno a představím si v hlavě obraz toho člověka. Všechny je poznávám, ale nikdo nemá obličej Temnoty.

Jsem za půlkou seznamu, zrovna ve své mysli vidím obrázek kluka, kterému říkám Žába, a který shodou okolností něco pořvává na Dlouhána za mými zády, když vidím, že se vrací učitel. Letmo přelétnu očima po zbytku, ale žádné jméno mi povědomé nepřijde.

Učitel si stoupá po mém boku, bere mi z ruky své věci a povzbuzuje kluka, aby to zkusil znova a oznamuje mi, že jsem další na řadě. Snažím se přes jeho rameno vidět na zbytek seznamu, ale marně. Hledám jméno Temnoty, ale nenacházím ho, zatímco má chvilka na šplh se přiblížila.

Měním si místo s chudákem Modráskem, který vylezl sotva do půlky a psychicky se připravuji na to, že na mě budou všichni v té chvíli hledět.

Ruce mám ještě plné drobných strupů, které po sloupnutí už ani nekrvácí a čelo mám už pouze lehce načervenalé. Zhluboka se nadechuji, dívám se na učitele, který přikyvuje, abych začala a zapírám se.

Rukama se povytáhnu a nohama na provaze utvořím smyčku, o kterou si mohu zapřít jednu nohu. Začátek je těžký, ale když ho udělám správně, vše bude jednodušší. Jenže se mi nohy zamotávají a po deseti sekundách snažení dopadám z několika centimetrů na zem.

„Ještě máš dva pokusy," přikyvuje učitel s povzbuzujícím úsměvem. Beze slov přikyvuji a zkouším druhý pokus.

Vytahuji se výše, soustředím se na práci nohou a tentokrát uspěji. Zhluboka se nadechuji, posouvám ruce výše a smyčku na nohou hned poté. Sunu se pomalu k uzlu na vrchu, snažím se ignorovat desítky páru očí, které mě přitom sledují a doufám, že mě neodsuzují.

Mám zavřené křečovitě oči, nesouměrně dýchám, paže mám unavené a nejraději bych se pustila. Posouvám pravou ruku výše a cítím kov – jsem na vrchu. Dlaní plácnu do trubky, abych učiteli naznačila, že jsem na vrchu a z výšky se na něho dívám. Zvedá ruku, ukazuje mi zdvižený palec – jako náznak zaznamenaného úspěchu. Už mohu jít dolů, ale ta fáze mi nikdy nešla. Ne ze strachu, ale z vědomí, že tam dole na zemi mě nic nečeká. Jsem unavená, nejraději bych se natáhla v nějakém temném koutě, ale nemohu.

Očima zabrušuji k oknům, které jsou zakryté mřížemi, abychom je nerozbili při nějaké míčové hře. Sleduji ten tichý les, který mi patří, který nazývám Mým lesem, a kam chodím plakat. Rty mám lehce pootevřené, dívám se do dálky a v hlavě mi zní opět ta otázka:
Kdo je to?

Kdo je Temnota?

Dívám se dolů, ale mezi ostatními ho nenalézám. Rozhlížím se okolo sebe, protože ho cítím. Cítím chlad. Jako vítr, který se mi v budově prohnal okolo těla. Mohl to být průvan z otevřeného okna, ale já to cítím jako něco víc. Očima se dostanu až k tribuně. Sotva se držím na laně, snažím se už slézt dolů. Pomalu se spouštím, ale celé tělo mi ztuhne, když ho spatřím.

Sedí na tom místě, kde mě políbil Slunce. Tvář má nečitelnou, oblečení má stejné jako předchozího dne a i z té dálky vidím, že má na kloubech krev.

Zalknu se, snažím se pevně chytím lana, ale sílu v rukou už ztrácím.

Ještě jednou se po něm ohlédnu, ale nevidím ho tam – zmizel.

Ze sekundy na sekundu zkrátka zmizel.

Kdo jsi?

Ptám se ho. Z těla mi vyprchává síla. Cítím, jak na mě dole všichni hledí, proč nelezu dolů, ale já nemůžu. Protože se mi konečně po těch dlouhých týdnech v hlavě rozjasňuje a zjišťuji, jaké je jeho jméno.

Už vím, kým ten strašák, který mě nutí myslet na zlé věci, je. Je to prosté.

A přitom uvědomění se i pouštím, ale ne kvůli tomu, že se vzdávám, ale kvůli tomu, že konečně mohu upustit to břímě.

Kam chodí vlci výt a umíratKde žijí příběhy. Začni objevovat