Kam chodí vlci výt a umírat

Otázka jedenáctá - Co nyní chceš ze všeho nejvíc?

Nerada pouštím k sobě domů lidi. Přátele, známé, příbuzné, vlastně nikoho. Stejně tak nemám ráda, když ostatní chodí do mého pokoje. Není to kvůli nepořádku, který v něm občas panuje, ale kvůli tomu, že můj pokoj je to jediné, co mám. Je to něco, co si dlouhá léta buduji, kde ukládám svoje zážitky, milované předměty, kde každé noci umírám, kde mám svá tajemství. Bojím se, když má cizí člověk narušit mé soukromí, protože nevím, co za kostlivce ve skříni nalezne - protože pro mě jsou už zcela normální.

Jenže máma nemá ráda, když moje návštěvy chodí se mnou do obývacího pokoje, i když nikdo není doma. Ač nechci, musím Temnotu pustit do své svatyně a modlit se, že nenalezne nic, co by mi mohlo ublížit a jemu zajistit, že proti mně něco bude mít.

Svou a jeho bundu dávám na věšák a sleduji ho, jak se rozhlíží po mém pokoji. Přejíždí očima po všech knížkách, bere do ruky odložený přívěsek, přechází k oknu, kde sleduje můj milovaný kaktus a nakonec se otáčí mým směrem. „Pohodlné," říká.

Lehce přikyvuje, vezmu od něho krabici s pizzou a pokládám ji na stůl. „Dáš si něco k pití?" ptám se ho nervózně.

„Vodu," žádá si a nakonec se usazuje do sedacího vaku, který mám v rohu pokoje a využívám ho jenom občas.

Ač nechci, nechávám ho samotného v mém pokoji a jdu do kuchyně napustit do dvou sklenic vodu. Nestačím si nevšimnout, že se mi ruce třesou a hrdlo mám vyschlé jako poušť. Rovnou se napiji, napustím sklenici znova a vracím se do pokoje s tichou modlitbou, aby byl Temnota stále na svém místě.

Není. Drží v ruce jednu mojí knížku, ale když mě spatří, vrací ji zpět a přebírá ode mě sklenici.

„Dáme si to jídlo?" ptá se a sedá si tentokrát na zem a nabízí mi, abych se posadila vedle něho na koberec. Nejistě odkládám sklenici, beru krabici a sedám si naproti němu.

Sleduje mě, otevírá víko, do pokoje se dostane vůně šunky a sýra, díky které se mi sbíhají sliny. Hned po něm si vezmu jeden trojúhelníček pizzy a čekám, zda něco řekne.

A skutečně říká.

To, co nechci od lidí nikdy slyšet.

„Řekni mi něco o sobě."

Hrdlo mám sevřené, nemůžu jíst. Odkládám pizzu zpět do krabice, nervózně se poškrábu na krku, potlačím bolestný sten a hledám nevinná slova, která bych mohla Temnotě říct, aniž bych na sebe něco prozradila.

„Není co říct," pokouším se nejdříve z odpovědi vykroutit.

„Ale určitě ano," vybízí mě.

„Řekni raději něco ty," kroutím se nadále a házím mu pomyslný míč, aby musel odpovědět on sám.

„O tobě?" nadzvedává nechápavě obočí.

„O sobě," opravím ho.

„Není co říct," pokrčí nenuceně rameny, stáhne předními zuby z pizzy šunku se sýrem a s úšklebkem je sní.

„O mně taky ne," přitakávám. Jsme ve slepé uličce, ale jsem za to ráda, protože o sobě mluvit nechci.

Lehce našpulí rty. Zvedne se, vezme do ruky jednu knihu z mé soukromé knihovničky a než se posadí zpět na zem, řekne: „Dobře. Když nechceme ani jeden mluvit o sobě, budeme mluvit třeba o téhle knize. Taky jsi měla problém s tím, aby sis oblíbila toho vypravěče a přikláněla ses naopak k filozofii záporné postavy?"

Ta otázka se mi líbila. Protože se netýkala mně. Pouze knihy, kterou jsem četla a měla ráda. Neměla jsem proto sebemenší strach promluvit. Odpovídala jsem, vnímala jeho zapojování se do debaty, argumentovala, souhlasila s ním a dokázala se dokonce i zabavit.

Po jedné knize mluvíme o druhé. Probíráme všechny, které jsme oba dva četli. Bavíme se při vzpomínání na humorné pasáže, sdílíme své pocity z těch smutných. A hlavně nemluvíme o sobě. Pouze sdílíme své názory, ale nic víc. Drtivá většina našich názorů je stejná a to mě stále více a více utvrzuje v tom, že milovat Temnotu je nemožné - protože je jako já.

Ta noc je nejdelší doba, kterou s ním zatím jsem. Můžu si ho dokonale prohlédnout. Ty bledé oči, vybarvující se modřina pod okem, jemná tvář bez jizev a akné, jemné černé vlasy a hubená postava, kterou skrývá pod volným oblečením.

Nevím, kolik je. Možná jedna nebo dvě hodiny ráno, když Temnota přestává mluvit o knížkách. Pokládá tu poslední do knihovny, sbírá ze země prázdnou krabici od pizzy a pokládá ji na stůl. Sleduji každý jeho pohyb. Pohybuje se tiše, nedělá vlastně žádný hluk, každý jeho pohyb je jako taneční kreace, na kterou se zcela soustředí.

Pomalu na mě padá únava, ale bojím se jít spát. Cítím v těle zvláštní tlak - protože jsem ještě nebrečela. Už jsem dávno měla uvolnit své emoce a obrnit se na další týden, ale místo toho sleduji Temnotu, jak si sedá do dřepu přede mě a probodává mě těma slonovinově bílými tečkami, které mě jako první upoutaly na jeho tváři.

„Víš, co bych teď chtěl?" ptá se mě.

„Cigaretu?" ptám se. Za celý večer si nezapálil ani jednou.

Kroutí nesouhlasně hlavou.

„Něco k pití?" navrhuji dál se stahujícím se hrdlem. Mám chuť ho odstrčit, protože cítím, jak se teplo z jeho těla dostává do blízkosti toho mého. Narušuje můj osobní prostor, který si cením více než vlastní život.

Opět kroutí nesouhlasně hlavou.

Přemýšlím. Ale netuším.

„Hodně věcí, ale...-" odmlčuje se.

Jsem člověk, který uzavřel své pocity a otevře se pouze černé skále.

Jsem člověk, který zanevřel na doteky jiných ze strachu, že mi ublíží.

Jsem člověk, který po nocích sní o třech nedosažitelných.

Jsem člověk, který má strach.

Jsem člověk.

A Temnota je ta nejpodobnější a nejděsivější osoba, kterou jsem kdy potkala. Zároveň s tím je ale jediný člověk, kterého jsem od sebe za poslední dva roky neodstrčila a neodmítla ho.

Protože jsem se bála udělat to.

A to i přesto, že mi právě ubližuje..

Jeho rty jsou stejně zničené jako moje. Popraskané od zimy, okousané do krve, hrubé a nenavyklé na rty jiného člověka. Přes stažený krk nemůžu prakticky dýchat, krev mi tuhne v žilách, je pro mě nemožné pohnout se. Jenže on nepřestává. Cítím jeho teplo, jeho vůni po borovicovém lese. A také vnímám to, jak mi jeho tvrdé mozolovité prsty levé ruky tlačí na mou slabinu.

Tělo mi křičí pod náporem bolesti, který se mi řine z rudého strupu na krku, do kterého Temnota zadírá své dva prsty. Je to agónie, která se pomalu vyrovnává třem kudlám v srdci.

Chci vykřiknout, ale nemůžu.

Chci brečet, ale nemůžu.

Chci ho odstrčit, ale nemůžu.

Můžu jen sedět a modlit se, že brzy přestane.