Kam chodí vlci výt a umírat

Otázka devátá - Co pro tebe znamená objetí?

 Hvězd už někdo dosáhl.

Slunci se nikdy nevyrovnám.

Měsíc je mi zakázán.

Moje noční můry jsou reálné. Nejsou strašidelné, nikdo v nich neumírá a není v nich ani krev. V mých nočních můrách je svět takový, jaký si ho bojím představit a jaký doopravdy je. Noční můry mě budí ze spaní s divoce tlukoucím srdcem, slzami v očích, ledovým potem po celém těle a se zlou náladou.

Jako teď.

Otevírám oči. Ležím na levém boku a cítím, jak mi slza z levého oka kape na polštář, zatímco ta z pravého se pomalu přelévá přes nos. Musela jsem brečet už nějakou chvíli. Polštář pod mou hlavou je promočený, na tvářích mám zaschlé slané potůčky. Ruce mám položené kousek od hlavy, třesou se a na dotek jsou ledové jako led. Chvíli mám pocit, že jsem zemřela, že ten chlad nemůže být ani reálný. Ale pak uslyším své tlukoucí srdce. Bije pomalu, ale silně. Prorvává se mi hrudí, láme mi žebra a pokouší se mě zničit více, než ten sen, který se mi před chvílí zdál.

Nemohu se zbavit toho tísnivého pocitu v těle. Je to, jako kdyby mi každý centimetr na těle někdo držel v kleštích, pomalu ho drtil a snažil se o to, aby bolest byla co nejintenzivnější a nejdelší. Z úst se mi vydere tichý sten. Zvednu hlavu, skrze tmu se snažím zaměřit na nástěnné hodiny, ale uvědomuji si, že se už před pár měsíci zastavily a já jim stále nevyměnila baterku. Podle nich je půl dvanácté. Nereálné. Venku není světlo, ale zároveň vím, že jsem šla spát až hodinu po půlnoci. Rukou nahmatávám telefon vedle postele, pomalu ho rozsvěcím a sleduji s přimhouřenýma očima čas.

Půl třetí ráno.

Posadím se. Deka mi sjede po pas, obejme mě chlad a mám nutkání oklepat se. Neudělám to. Místo toho si otřu zaschlé slzy na tvářích, zhluboka se nadechnu a čekám sedm vteřin. Až poté vydechnu. Opět se nadechnu a čekám sedm vteřin.

Plakala jsem.

Vydechnu. Opět se nadechnu.

A nejsem na skále.

Výdech a nádech.

Nemohu plakat v průběhu týdne.

Výdech. Nádech.

Ale to tak neskutečně bolí.

Výdech. Dále už dýchám normálně.

Vzpomínám na ten sen. Sedím ve studeném pokoji a vzpomínám na to, co jsem viděla ve svém snu, který mě donutil plakat a probudit se.

Stojím v bílé místnosti. Nevidím ani na její konec, nevidím zdi, podlahu a ani strop. Vše je sněhově bílé a můj zrychlený dech se rozléhá do všech stran a vrací se mi v ozvěně. Podlaha je na dotek jako sníh, ale tvrdá jako led. Když vydechuji, vycházejí mi od úst bílé obláčky. Tělo mám poseté husí kůží. Nemám nic jiného kromě vytahaného modrého trička a kraťasů – jsem v pyžamu.

Klečím na zemi, dlaněmi se opírám o zem a hrbím se. Nemám odvahu narovnat se až do doby, než za svými zády uslyším kroky. Pomalu se zvedám, po těle mi přejede nová vlna husí kůže. Narovnávám se, otáčím, nedýchám, ale zalknu se, když spatřím osobu naproti.

Slunce je v postoji, ve kterém ho potkávám nejčastěji. Ruce v kapsách kalhot, levá noha lehce pokrčená v koleni, hlava lehce skloněná a sleduje mě s výrazem zničeného štěněte. Je oblečený v teplém oblečení, netřese se jako já a i od jeho úst vychází drobné obláčky.

Stojím k němu čelem, ale slyším, jak se někdo blíží napravo ode mě. Natáčím se a všímám si Měsíce, který drží ruce založené na hrudi a dívá se na mě z výšky – protože je mnohem vyšší.

A nakonec přichází za mými zády Hvězdy. Sleduji i jeho. Ruce má podél těla, hlavu lehce nakloněnou do strany.

Stojím v kruhu mezi těmi třemi lidmi a cítím, jak mě jejich přítomnost ničí. Přešlapuji z nohy na nohu, začínám rychleji dýchat, rudý flek na krku mě prosí, abych se rozptýlila bolestí. Ale nemohu, protože kromě těch zmatených kroků nemohu dělat vůbec nic.

„Nejsi ona," šeptá najednou Hvězdy jeho tichým hlasem.

„Jsi dítě," zapojuje se do toho Měsíc.

Otáčím se ke Slunci. Čekám, co řekne on. Něco mi říká, že od něho to bude bolet ze všech nejvíc.

„Jsi pro nás nikdo," promlouvá.

Kolena se mi pomalu podlamují pod náporem tíže. Klekám si zpět na studenou zem, snažím se uklidnit dech a rukama si zakrývám uši. Přichází totiž další slova a důvody.

Nejsi dost dobrá. Přišla si pozdě. Je to zakázané. Jsi pod naši úroveň. A další a další.

Ty tři hlasy následně doprovází i další. Za Měsícem, Sluncem a Hvězdami se shromažďují lidé. Některé poznávám – mámu, tátu, bratra, přátele – a některé ne. Jsou to pouze šedé stíny osob, jejichž hlasy mi jsou nebo nejsou povědomé. A všichni říkají mé chyby. Mluví všichni zároveň, ale přesto dokonale slyším jejich slova.

Špatný student.

Horší dcera.

Nejhorší člověk.

Lehám si na zem pod náporem všech slov. Zabaluji se do drobného studeného klubíčka, rukama si objímám prochladlé nohy, sýpám a prosím je, aby přestali. Ale oni mluví dál. Přibližují se, ale ti tři stojí na místě. Dav je pohlcuje, jejich hlasy se ztrácí mezi ostatními, až je nakonec neslyším. Místo toho cítím, jak se mě dotýkají ledové ruce. Tahají mě za vlasy, škrábou mě do paží, trhají mi oblečení na kusy, tlučou mě do zad a do žeber. Hlasy jsou čím dál tim více hlasitější, ale slova méně zřetelná. Nakonec je to jenom řev a skandování rozzuřeného davu, který umlčí až můj dlouhý bolestný výkřik, když ucítím, jak mi hrudí někdo vytrhl srdce.

A po tomhle snu sedím v posteli. Sama v černočerné tmě a snažím se neplakat při vzpomínce na všechna ta slova. Přestože jsem člověk, který se v co nejvíce případech snaží vyhnout tělesnému kontaktu s jinými – ze strachu, že mi ublíží –, v té chvíli doufám, že mě někdo obejme. Kdokoli. Nepřeji si nic jiného než to, aby někdo přišel, objal mě a řekl, že to byl jenom sen – nebylo to reálné.

Ale nikdo nepřichází, nikdo mě neutiší. A z toho vyvozuji pouze jednu jedinou věc.

Je to pravda.

Přesto přemýšlím nad jednou věcí – od koho bych na světě chtěla v té chvíli nejvíce obejmout?

Od rodičů, kteří mi dali život a chránili mě celé dětství?

Od přítele, který se mi stal rodinou v průběhu života?

Od jednoho z těch tří, kteří mi ve snu jako první ublížili?

Od Temnoty? Od člověka, který vypadá, jako kdyby neprojevoval emoce a nebyl jako ostatní, na kterých mi záleželo?

Nakonec pouze zvedám ruce. Třesou se a jsou jako z oceli – těžké. Pomalu je obmotávám kolem svého těla. Jednu ruku zavěsím na rameno, druhou si položím na záda. Přitisknu je k sobě blíže, skloním hlavu, přitáhnu si nohy blíže a zavřu oči, čímž spustím poslední slzu z levého oka.