Kam chodí vlci výt a umírat

Otázka dvacátá devátá - Kdy to všechno skončí?

 Sedím zapadlá v sedacím vaku v rohu svého pokoje. Bundu mám stále na sobě, i když jsem domů dorazila před více než deseti minutami. V hlavě se mi ozývají slova Temnoty v nekonečně děsivé ozvěně, která mění tón hlasu, kterým to říká. Význam je ale vždy stejný – zaplatím za to, co jsem udělala.

Ale jak?
A proč?

Odhrnuji si vlasy z obličeje, zvedám hlavu a dívám se ke dveřím od pokoje, kterou vedou do chodby. Už jimi prošel a já čekám, že projde i znova. Bojím se ho, ale zároveň se přesvědčuji, že mi nic nemůže udělat. Ne kvůli tomu, že by byl neškodný, ale protože... Protože tomu věřím a doufám v to.

Tvář pokládám na kolena, která si přitahuji blíže k tělu. Zapadávám hlouběji do drobných kuliček, kterými je naplněn vak a tiše doufám, že mě pohltí zcela a já zmizím. Slyším, jak venku prší. Oteplilo se, studené kapky pohlcují jemný bílý sníh a přetváří ho do podoby, která se jim líbí. Barva nevinnosti, která několik dní pokrývala náš svět, pomalu taje, vše je šedé, mokré, bahno se rozlézá po světě a lidé sklání své hlavy pod černými deštníky.

Také bych nejraději zmizela. Chtěla bych roztát, stát se pouhou kapkou deště a být jako ostatní. Připojit se k davu, nijak se nelišit a zmizet. Jenže to nejde. Na rozdíl od sněhu venku, já neroztaji. Vždy tu budu, vždy se budu od ostatních lišit, ale zároveň se jim i podobat. A to do té doby, než zemřu.

Jenže... Kdy takový konec nastane?

Občas sním nad tím, že by se lidé rodili s časem na svém čele. Všichni by věděli, za jak dlouho daný člověk zemře, ale on sám ne. Kdyby se podíval do zrcadla, neviděl by nic. Nikdy by neslyšel, když mu lidé říkají jeho čas a nemohl si ho ani přečíst z kusu papíru.

Ano, lidé by žili v neustálém strachu, že jejich čas je krátký, ostatní to vědí, ale oni sami ne. Ale proč to nemít? Když by člověku zbývalo pár týdnů nebo dní, ostatní by se k němu chovali lépe. Člověk by prožil pár krásných dní a poté zemřel.

Hloupá filozofie, že? Ano, já vím. Také se mi nelíbí, ale přesto nad tím občas přemýšlím. Občas chci vědět, jak dlouho ještě ostatní budou žít, ale nechci vědět nikdy sebe. Ze strachu především. Co kdybych teď na čele měla pouze pár minut nebo hodin, než mě Temnota najde a donutí mě zaplatit za porušení slibu?
A co když mám naopak na čele ještě dlouhé roky, které budou stejně zmatené jako ty, které jsem prožívala až do dnešních dní? Co když budu ještě dekády žít ve stejné tísni mezi Sluncem, Měsícem a Hvězdami? Třeba to nebudou ti samí lidé, ale jiní. Třeba mám předurčeno, abych trpěla mezi těmito velikány, kterým se nikdy nevyrovnám, protože oni jsou majestátními útvary na obloze, zatímco já přehlédnutelným pěšákem pod jejich oblohou.

Prsty si zaryji si lýtek, pevně semknu zuby a procedím skrze ně pár prostých slov:
„Už to chci skončit."

Co?

Všechno.

Chci přestat cítit k těm lidem, kteří nikdy nebudou moji.

Chci přestat motat svou hlavu bolestnými a nekonečnými úvahami.

Chci přestat dávat lidem přezdívky a raději chci znát jejich jména a tváře.

Chci přestat s utíkáním před svými problémy.

Chci přestat s tím, abych Temnotu pouštěla do svého života.

Chci přestat s chozením na tu skálu, které říkám, že je má.