Kam chodí vlci výt a umírat

Otázka třicátá třetí - Potřebuješ skutečně někoho z nich?

 Podobá se to létání a chůzi po vodě. Svobodná duše, která není svazována špatnými myšlenkami a trýzněna někým, kdo nikdy ve skutečnosti neexistoval, je to nejlepší, co na světě může být. Je to už několik dní, co ten pocit zakusuji a... je to nádhera.

Sníh pokrývá okolí a v drobných vločkách se snáší k zemi, zatímco svět pokrývá tma a cestu poblíž řeky osvětluje pouze pár lamp. Jdu po obrubníku, vyrovnávám rovnováhu tím, že nakláním své tělo do stran a v hlavě si zpívám písničku, kterou jsem slyšela toho dne, co jsem zabila Temnotu.

Nesedí ke mně a k ani mé situaci, ale líbí se mi. Nikomu neubližuje, pouze vyjadřuje příjemně hřejivé city v rytmu klidné melodie, která se člověku svou jednoduchostí zaryje hluboko do mozku.

Lidé jako ty a já se zamilovávají.

Noha mi podklouzne. Na poslední chvíli vyrovnám rovnováhu, udělám krok do bezpečné vzdálenosti od kaje a zvedám hlavu. Přede mnou jdou lidé, ztuhnu. Pravou ruku, kterou mi pokrývají obvazy schovávám pomalu do kapsy a hned na to i levačku. Tvář muže naproti mi je povědomá. Přimhouřím oči, kráčím dál a prohlížím si ho nenápadně ve světle pouliční lampy. Po zádech mi přejede mráz, hrdlo se mi na sekundu stáhne, ale včas ze sebe vypravím tiché: „Dobrý večer."

Přikyvuje a pozdrav tiše oplácí. Žena vedle něho je zprvu zmatená, ale poté také pozdraví a bez zastavení kráčí dál. Já se zastavuji. Otáčím se přes rameno a sleduji jejich chůzi, chování, držení těla a letmé doteky. Stín, který vrhají na sněhem pokrytý chodník je jako jeden – tak blízko jsou u sebe.

Zatímco jsem přesně schopna popsat toho muže, vzhled ženy mi uniká. Všimla jsem si po ramena tmavých vlasů a menších očí a drobnějšího těla, které schovávala pod péřovou bundou.

Všude po celém světě.

Lidé jako ty a já se zamilovávají. (*) - Hurts, People Like Us

Lehce se usmívám, nemohu jinak. Možná to trochu štípe a pálí, ale je to zvláštně příjemné.

Měsíc a Ona.

Udělám krok, zastavím se, ohlédnu se za nimi a snažím se přimět k tomu, abych tu ženu začala okamžitě nenávidět. Protože mi bere Měsíc. Ale nemohu. V hlavě stále slyším tu píseň, v pravé ruce mi tepe bolest a srdce se snaží vymanit ze sebe jednu dýku, kterou jsem do něho zarazila před dlouhou dobou.

Měsíc vždy byl ten nejsmutnější z nich. Ač se občas usmíval, v jeho očích jsem viděla prázdný smutek, kterého se nedokázal zbavit. Jako by mu něco chybělo. Chladný, osamělý a vzdálený Měsíc.

Ta bolest v mém srdci je jiná, než všechny předchozí. Není to ničení a mordování vlastního těla, ale léčení rány. Rána se zoceluje, dýka pomalu upadá v zapomnění a společně s tím i staré city, které jsem ani neměla nikdy cítit.

Ještě jednou se zastavuji a zvedám hlavu. Je zataženo, ale vím, že tam někde za mraky je to, po čem jsem ho pojmenovala. Bílý měsíc, který bdí nad spícími lidmi. Pojmenovala jsem po něm člověka, ke kterému jsem cítila zakázané city.

Cítila.

Bude to trvat dny, možná týdny, než se zbavím toho zmatku a zacelím ránu v srdci, ale vím, že to zmizí. Všechno cizí a nechtěné jednoho dne nakonec zmizí. Jako city ke Slunci, který mě odmítl.

Udělal to, po čem jsem celou tu dobu tajně doufala. Chtěla jsem, aby mě odmítli a já se mohla přes neopětované city přenést. Slunce to udělal jako jediný.

Měsíc mi ukázal, jak vypadá šťastný.

AHvězdy mi zase ukázal, že mé myšlenky nebyly oprávněné a naopak dost zlé.

S obvázanou pravačkou plnou větších a menších šrámů od rozbitého skla jsem se poprvé objevila ve škole. Bylo mi na zvracení, sotva jsem se držela, vše se mi zdálo cizí, ale snažila jsem se předstírat, že jsem v pořádku. Lidé se ptali. Co se mi stalo? Jak se mi to stalo?

Jenom on ne. Zeptala se ona. Nezná mě, já neznám ji. Nemám v mé hlavě žádný obraz a ani přezdívku. Pouze vím, že existuje. Ale ona o mně musí vědět, že s ním občas mluvím. Zastavili se u mě a ona se zeptala. Zajímala se a on mlčel, až po chvíli se zapojil do krátké konverzace.

„Snad to bude v pořádku," řekla mi s úsměvem a chvíli na to odešli.

Její hlas jsem slyšela prvně v životě a také jsem poznala kousíček její osobnosti.

Ona není ten špatný člověk, ale já ano. Já jí mnohokrát přála smrt a nešťastný konec s Hvězdami, zatímco ona pouze chce být s ním.

Já jsem zlý člověk. Já.

Člověk, který si nezaslouží, aby mu Hvězdy splnil jakékoli přání.

Po nekonečných měsících zranění, které tížili mé srdce, se vše začalo zlepšovat. A to jenom díky tomu, že jsem někoho zabila.

A nebyla potrestána.

Protože Temnota nikomu nechybí.

Nikdo pro něho nepláče.

Nikdo na něho nevzpomíná.

Nikdo totiž neví, že vůbec existoval.

Jenom já, protože jsem ho stvořila a udržovala při životě.

Chtěla jsem ho zabít tím, že mu rozdrtím lebku kamennou sochou, ale nemohla jsem ublížit něčemu, co nikdy nebylo. Má ruka narazila do zrcadla, které se roztříštilo a poranilo mou ruku.

V té chvíli zmizel. Zůstala jsem pouze já, rozbité sklo a štěkání psa, který utekl před krví, kterou cítil.

Já a moje zlomená a zničená duše, která si ho vymyslela.

Já a můj odraz v zrcadle, který se přeměnil do zlého člověka.

Já a moje zlá slova, která jsem cizími ústy sama sobě říkala.

Já a moje válka, kterou jsem nakonec vyhrála.

Začíná sněžit silněji. Stahuji si čepici více do čela a hlavu zvedám k obloze. Nechávám sníh, aby mi dopadal na studenou tvář, zavírám oči a užívám si ten pocit.

Protože...

Už není žádné Slunce, které by mne uvrhlo do temnoty, jakmile zmizí z dohledu.

Už nejsou Hvězdy, které jsou tak vzdálené.

Už není Měsíce, který byl byl tak ledový a nedosažitelný.

A už není Temnoty, který by mě v tomto světě pohřbil za živa.

Jenom já – prostá sněhová vločka, která vyhrála svůj boj a zničila svého nepřítele.