Kam chodí vlci výt a umírat

Otázka sedmá - Která píseň je tvou právě teď?

 Ocelová mince v zlatohnědé barvě je právě spolknuta automatem. Neúspěšně. Slyším, jak dopadá do přihrádky na vrácení mincí. Z úst se mi vydá tiché povzdechnutí, vytáhnu minci a s nadějí ji hážu opět do úzkého otvoru nad displejem. Mince opět propadá. Opět ji vytahuji a přejíždím jejím lícem po poškrábané kovové destičce. Netuším, proč se to vlastně s těmi mincemi dělává a proč ty automaty vezmou minci, která byla chvíli předtím ošoupána o kus kovu.

Náš školní automat není očividně jako všechny ostatní na světě, protože mince opět propadla. Začínám to vzdávat, raději vytahuji peněženku a hledám náhradu, která by mi koupila vařící kávu v béžovém kelímku, jehož všechny nápisy znám už nazpaměť.

Peněženka však zeje prázdnotou, protože ta jediná mince, která není automatem akceptována, byla jejím jediným obyvatelem a očividně i nadále bude, protože ji vkládám zpět do zapínací kapsy a peněženku uklízím do kapsy.

Pomalu se otáčím, abych se mohla po víkendu stráveném nad učením vrátit do třídy bez kávy, když mi zrak osvítí sluneční paprsky. Přestože je venku zataženo, vnímám sluneční paprsky a horko se mi rozlévá po celém těle.

Na jeho tváři je neobvyklé spatřit úsměv, ale přesto je něčím neskutečně moc pozitivním. Je to snad těmi zlatými vlasy, který mi připomínají paprsky slunce, oči v barvě letní oblohy, které na jeho tváři okamžitě upoutají, nebo ta aura, která z něho sálá. Energie, štěstí a zvláštní pocit dobré nálady, když je na blízku.

Míří s rukama v kapsách do třídy, dívá se z okna, ale když zaregistruje, že je někdo na blízku, stočí ke mně zrak, jenom lehce cukne koutky a řekne prosté a tiché: „Ahoj."

Z úst se mi vydere pouze tiché zasténání stejného pozdravu, protože mozek už myslí na jiné věci. Na to, jak u sebe Slunce udržet o pár sekund déle.

„Nemáš na rozměnění?" vyhrknu a lituji, že pokládám takovou hloupou otázku.

Zastavuje se. Chvíli se dívá na automat, poté na mě a nakonec přikyvuje a vytahuje peněženku, aby mi podal dvě měděně zbarvené mince a já mu do rukou vkládám svou špinavě zlatou. Bříšky prstů se jemně dotknu jeho dlaně – mozolovitá. Sportuje, je to sportovec, který všechnu svou energii vkládá do sportu a tréninku, je zřejmé, že z toho bude mít následky, kromě vysportované postavy.

„Děkuju," hlesnu tiše. Přikyvuje, ještě jednou rty naznačí něco, co je v jeho světě úsměvem a poté se pomalu vypaří. Třeba by zůstal i déle, ale nemáme společné zájmy a nejsme ani přátelé, takže nemá důvod zdržovat se a zůstávat.

Odchází. Sleduji, jak se jeho postava vzdaluje, jak teplo vyprchává z mého těla a života. Ztrácí se jeho vůně, jeho aura a ty pozitivní pocity, kterých jsem poznala, když tu ty krátké sekundy byl. Cítím svrbění na krku – na tom samém místě, kde to pálilo, když jsem Hvězdy viděla s člověkem, který jich už dosáhl. Snažím se ovládnout, ale nejde to. Přendavám mince do levé ruky a pravačku zvedám ke krku. Už na dotek to bolí – rozrůstající se rudy flek pod bradou a na krku poblíž pravého ucha, které opakovaně škrábu, jakmile je něco se mnou špatně. Uši drásající zvuk, jak nehtem hrubě přejíždím po podrážděné kůži mě drtí, ale nemůžu přestat. Je mi to drogou, obsesí, závislostí, jak se zbavit těch pocitů.

Mince od Slunce už automat akceptuje. Úlevně vydechnu, snížím jedním tlačítkem obsah cukru na minimum a druhým navolím příslušnou kávu. Uchopím kelímek pevně do pravé ruky, na krku mám pulzující ránu, která mě žádá, abych ji zbavila svědivého pocitu. Ale už nemůžu.

Slunce byl první. Odjakživa jsem noční sova, noc je čas, kdy mohu být sama sebou, ale přesto jsem se jako první zamilovala do Slunce. Slunce mi totiž ukázal mnoho, byl mým průvodcem, zachráncem a také ochráncem.

Začalo to před dvěma roky. Úzkostlivý pocit se ze zmocňoval už nekonečné hodiny. Žaludek jsem měla stažený na velikost vlašského ořechu a jazyk zauzlovaný, když jsem před všemi stála. Neznala jsem jejich jména, jejich tváře jsem viděla prvně v životě a netušila, co jsou zač. Oni netušili nic o mně, ale měli, protože jsem měla něco říct. Nezvládla jsem prakticky nic a v jejich myslích se musela otisknout jako nezajímavý a nudný člověk.

Nikoho jsem neznala, nikdo neznal mě a ani neměl potřebu. Netušila jsem, kam chodím na hodiny, s kým chodím, kdo mě učí, co se po mně žádá. Ale pak mi Slunce začal pomáhat. Naváděl mě, radil mi, vysvětloval a odpovídal na mé otázky i pozdě v noci, pokud už nespal. Bránil mě před spolužáky, když si všiml, že je to potřeba, choval se ke mně slušně a snažil se mi pomoci, dokud mu na to síly stačily.

To všechno tak dlouho a ještě déle, dokud jsme chodili do stejné třídy. City k němu jsem pocítila v době, kdy se ke mně čtyři lidé, které jsem poprosila o pomoc, otočili zády, zatímco on zůstal čelem. A vzápětí přišla i kudla, která probodla mé srdce.

Nikdy ve svém životě totiž nebudu pro Slunce dostatečně dobrá.

Slunce je typ člověka, o kterém často lidé sní. Je to ten člověk, který je na povrchu k lidem chladný a snad by mohl být osočen i nelichotivým slovem. Je to člověk, který si jde za svými cíli a to nejdůležitější – cítí empatii k chudákům a těm, kteří jsou na tom hůř než on. A přesně ten člověk jsem zase já.

Jsem horší než Slunce a vždycky budu. Nikdy nedosáhnu jeho úrovně a on se mi tak stává nedosažitelným.

Já jsem malá povadlá květina, on je rozmanitá zahrada.

On je vítěz a já poražená.

On je Sluncem mého světa, je nepostradatelným aspektem, pod jehož nadvládou vše kvete, prosperuje a roste. Já jsem pouze někdo, kdo ho může obdivovat, ale nesmí se k němu přiblížit.

Sedím s tou horkou kávou na svém místě, sleduji zataženou oblohu venku a pouze vzpomínám na ty hřejivé paprsky od Slunce, které jsem před chvílí pocítila. Chybí mi. Vždy, když ho dlouho nevidím, přivyknu si na chlad a tmu, ale jakmile ho spatřím a on mě poté opustí, postrádám světlo a teplo. Trpím pro jeho absenci a díky tomu se mi stává nejbolestnějším z těch tří. Když nevidím Hvězdy a Měsíc, jsem smutná, ale netrpím. Když je vidím, když s nimi mluvím, jsem šťastná. Ale když nevidím Slunce, můj svět se ponořuje do tmy. A když ho vidím, vynese mě k výšinám, aby mě následně mohl shodit zpět do temnoty.

Opět cítím, jak se mi myšlenky zařezávají hluboko do mozku. Bolí to. Zatínám zuby, zvedám instinktivně bez vědomí pravou ruku a pokládám ji pod bradu na krk. Horké prsty od kávy spalují podrážděnou kůži, které chtějí uvolnit stres neškodným poškrábáním. Bráním se tomu, ale marně. Zaryji nehty do vytvořeného strupu, zatnu zuby a prsty sjedu do půlky krku. Štiplavá bolest se mi rozlévá tělem a ruka se opět zvedá nahoru, aby mohla opět začít mrzačit krk. Nedovoluji si to. Pokládám ruku na stůl. Třese se, prsty bubnuji o stůl. Raději vytahuji druhou rukou sluchátka, která si vkládám do uší. Mám nutkání pustit naposledy přehrávanou písničku, ale uvědomuji si, že v té chvíli potřebuji slyšet pouze jednu specifickou. Levým ukazovákem nejistě přejíždím po seznamech muziky v mém telefonu a hledám ji. V hlavě už však mám její slova.

Jak jsi jenom mohl odejít a nechat mě zde? (*)

-----

* Starset - Dark On Me