Kam chodí vlci výt a umírat

Otázka dvanáctá - Můžeme si za své chyby vždy pouze my sami?

 Spím na levém boku, protože se tak probouzím s pohledem na oblohu. Je to můj zvyk, který dodržuji dlouhé roky a nenarušuji ho ani tehdy, když nespím doma. Je mi jedno, co je vlevo, protože na tom boku budu vždy spát.

Ale přesto se v sobotu ráno probouzím na pravém boku.

Schoulená v klubku, deku drtím v dlaním u své brady. Před očima mám drobnou rýhu na zdi. Ležím přitisknutá ke zdi, takřka se o ni opírám čelem, mělce dýchám a snažím se srovnat si myšlenky. Co se vlastně v noci stalo?

Dotýkám se levého zápěstí – na něm nosím hodinky –, ale nejsou tam. Už přes rok je nenosím. Vždy jsem je na sobě ráda měla, věděla, kolik je hodin, ale začalo to vadit učitelům. Jeden mi dokonce zakázal se v jeho hodinách dívat neustále na čas, protože tím dávám najevo svou aroganci a nezájem o jeho předmět. Přestože to nebyla pravda. Byl to pouze můj tik a nutkání vědět, kolik je, abych si mohla uspořádat čas – dokonce i ve vyučování. Pro jistotu jsem hodinky přestala nosit a díky tomu jsem se i v čase ztrácela a neskutečně tím trpěla.

Lehce zvedám hlavu, přimhouřím oči, abych viděla na nástěnné hodiny, ale ty stále ukazují půl dvanácté. Tiché hodiny, které se do času trefí pouze dvakrát denně. Natočím hlavu do boku, postel je prázdná, mé obvyklé spací místo zelo prázdnotou. Přetáčím se na druhým bok, usazuji se na své místo a beru do ruky telefon, abych zjistila čas.

Za deset devět.

Pomalu vstávám z postele, pokoj je prázdný. Zůstaly pouze dvě skleničky, prázdná krabice od pizzy a má odhozená mikina na zemi. Zvedám ji, pokládám na židli a jdu do chodby. Jedny boty. Z toho usuzuji, že Temnota odešel. Musel se probudit dřív a odejít.

Děkuji.

Až ve chvíli, kdy si jsem jistá, že jsem samá, projevím nějakou emoci. Zalknu se, dotknu se svých zničených rtů a ze vzteku do nich zaryji nehet, který obvykle trýzní můj krk. Dovolila jsem Temnotě, aby se ke měn přiblížil, aby se mě dotknul. A nic jsem na to neřekla. Udělala jsem pouze to, že jsem mu to dovolila. Nechala jsem ho, aby dělal, co chtěl a nijak jsem mu v tom nebránila.

Celé ty roky, kdy jsem stála ve svém bezpečném kruhu daleko od jiných, přišli vniveč. Celé roky jsem se dívala na jiné, vnímala řeč jejich těla, abych věděla, co od lidí očekávat. Myslela jsem si, že je znám, že znám jejich další kroky mohu se tak vyhnout tomu, k čemu směřovali, pokud se mi to nelíbilo. A vždy mi to vycházelo. Ne vždy jsem vyšla bez úhony, ale nikdy jsem nedopadla zle a vždy jsem si prosadila to, co jsem chtěla.

Jenže tentokrát ne.

Temnota si vzal to, co chtěl a ještě přitom nalezl mou slabinu.

Stále to bolí. Není to ale ta bolest, kterou si sama způsobuji. Není to extatický stav bolesti, která mě udržuje při životě jako ta nejsilnější droga. Tohle je mučení. Je to vypálený cejch, abych si pamatovala, co za chybu jsem udělala.

Neřekla jsem ne. Nebránila jsem se, naopak jsem se poddala.

Zvedá se mi žaludek ze sebe samé. Plíce odmítají přijmout nádech, srdce vynechává údery, svaly nechtějí držet mé tělo – celé mé tělo najednou opouští, odsuzuje mě a nechává mě trpět za mé činy. Podpírám se v chodbě o polici, klopýtnu vpřed, rukou shodím na zem skleněnou vázu. Zakleji, udělám krok bez ohledu na střepy a mířím do koupelny.

Stahuji ze sebe ten jeden jediný kus oblečení, který na sobě mám a házím ho na zem. Musím se osprchovat, musím ze sebe smýt ten zlý a odpudivý pocit.

Voda je od samého začátku vařící. Spaluje mi tělo, pokožka se zbarvuje do ruda a stejně tak i odtékající voda – rozřízla jsem si chodidlo o střep. Nic s tím nedělám. Pouze stojím, mělce dýchám a nechávám vodu, aby ze mě smyla špínu. Jenže voda nedosáhne do mého nitra a nemůže smýt to, co mám v těle. Nemohu se zbavit vzpomínek, myšlenek a té vinny, kterou na sebe za to kladu.

Sedám si do chladné vany. Voda na mě dopadá jako vařící déšť, přestávám krvácet, tělo mě pomalu přestává bolet, ale hlava je těžší a těžší.

Všechny ty roky, kdy jsem pozorovala lidi, abych se vyvarovala tomu, co se stalo, byly spláchnuty společně s vodou do odpadu.

Roky snahy, pokání, čekání, modlení a trpění tří kudel v mém srdci byly pro to, abych chránila sebe samou před podobným stavem – kdy si začnu připadat, že jsem selhala.

Ale potom mě osud srazil na kolena. (*)

Zavírám oči. Tělo mám stále slabé a pochybuji o tom, že najdu sílu vstát. V hlavě se mi rojí představa.

Opět to bílé místo, kde nevidím zdi, podlahu a ani strop. Požírá mě chlad a to prosté dlouhé tričko, které mám na sobě, mě vůbec nezahřeje. Jsem pokrčená v kolenou, v dlaních drtím spodní lem tmavě modré látky a zmateně se rozhlížím kolem sebe. Ze všech stran kolem mě chodí lidé. Někteří mají tváře, ale mnoho z nich ne. Tentokrát nemluví, pouze si šeptají mezi sebou a nenápadně na mě ukazují.

Cítím, že je se mnou něco špatně. Rozhlížím se po lidech, dotýkám se svého těla a hledám chybu. Pociťuji ji ve chvíli, kdy se dotknu svého srdce. Nebo si to alespoň myslím. Mám se dotknout studené pokožky, ale místo toho sahám do prázdna. Prsty mi olizuje studený černý oheň, který požírá mé tělo. Od srdce se dostává k břichu, ramenu, krku... Nebolí to, necítím to, ale vidím to a nemohu s tím nic dělat. Vidí to i ostatní a nic nedělají. Snažím se ten oheň udusit, ale požírá mě.

Rychle otevírám oči, hledím na světle oranžové kachličky v koupelně a dlouze vydechuji vzduch z plic.

Je to hloupost. Mé pošpinění nikdo vidět nemůže. Nikdo nemůže vědět, co se stalo a neexistuje šance, aby ve skutečnosti ostatní viděli, jak mě požírá ten černý oheň. Je to pouze v mé hlavě. Je to reálné, ale přitom pouze ve mně.

A i kdyby...

„Je to jen a jenom moje chyba."

------

* Starset – Antigravity