Kam chodí vlci výt a umírat

Otázka desátá - Umíš říct lidem ne?

 Temnota říká: „Jenom jeden večer."

A já odpovídám: „Nejsem si tím jistá."

Nervozně zacuká rameny, nasadí smutný výraz, nahrbí se a na lavičce se schoulí do menšího klubíčka neštěstí. „Prosím. Jenom jeden večer," žadoní dál.

Stisknu pevně rty, sleduji vylidněný park, hýbu s promrzlými prsty na nohou a netuším, co odpovědět. Žádá mě vlastně o maličkost, ale přesto toho po mně chce neskutečně mnoho. Chce jenom jeden večer. Chce místo, kde by mohl toho večera složit hlavu, protože domů jít nechtěl. Bál se toho, jak se pohádal s nevlastním otcem a potřeboval mu dát čas, aby se uklidnil.

Jenže já si nejsem jistá. Snažím se z toho vykroutit, protože je pátek. Opět je pátek a já mám jít plakat na svou skálu. Navíc nikdo nemá být večer doma, máma odjela k tetě, brácha ke kamarádovi. Měla jsem být sama a být tak na skále tak dlouho, jak jenom budu chtít. A Temnotu jsem nemohla vzít s sebou.

Nechci si odepřít jeden svůj večer. Sice jsem plakala už v týdnu poté, co jsem se probudila z noční můry, ale to nestačilo. Potřebovala jsem brečet i pro ty jiné věci, ale to s Temnotou nešlo. Mohla jsem mu říct: „Dobře, ale přijď až v noci." Ale bála jsem se toho, že by se zeptal, proč.

Chtěla jsem strašně moc říct, že ne. Že u nás nemůže v noci být, ale nebyla jsem schopná říct to jedno jediné slovíčko. To prosté ne, které by mu dalo najevo, že ho u sebe doma zkrátka nechci. Jenže jsem ho nemohla říct. Protože ne je kudla do srdce. Protože říct Temnotě, který je v nesnázích, ne, je jako kdybych mu do srdce zarazila tři stejné kudly, které tam mám já sama. Nezaslouží si trpět tak jako já. Nezaslouží si vlastně vůbec trpět. Zaslouží si, aby si v noci lehl do teplé postele a nemusel se trápit tím, že se pohádal s někým, kdo ani není jeho rodina.

Sleduji, jak do parku vstupují dva lidé. Jsou zabalení v bundách, drží se za ruce a povídají si. Mladý pár, který se vydal na odpolední procházku. Přimhouřím oči, tiše si povzdechnu a nesouhlasně zakroutím hlavu.

„Prosím," zasténá Temnota s utrápenýma očima, které na mě upírá. Třese se, vypadá, jako kdyby celé dny nespal a nestačila jsem si nevšimnout, že pravou lícní kost má lehce namodralou, jako kdyby dostal od někoho ránu.

Ne, říkám si v hlavě. Nechci ho u sebe. Znám ho dva týdny, pouze čtrnáct dní, mezi kterými jsem ho stihla více či méně poznat. Chci mu pomoci, ale nechci ho pustit k sobě, protože se ho svým způsobem bojím. Prohlížím si ho. Sleduji jeho prázdné oči, které pohlcuje temnota. Všímám si jeho nešťastných rtů, které se teď nemohou usmívat. Vnímám ten roztřesený hlas, který už pomalu není schopen dalšího slova.

Vedle mě sedí hromádka neštěstí. Někdo, komu bylo ublíženo a komu se já pokouším ublížit znova. Nemůžu. Ale zároveň musím. Musím ho odmítnout, musím mu říct, aby se šel postavit svému strachu čelem a nechal mě být. Jenže nemůžu, protože já sama tyhle věci nedokážu dělat. Sama jsem ten slaboch, který se skrývá u jiných, za zády ostatních, který utíká a křičí přitom, aby od sebe své démony odehnal.

„Prosím." Hlas Temnoty už je zcela zlomený, zoufalý. Přijde mi, jako kdybychom stáli na skále – na Sebevrahovi. On upadl, jeho tělo visí nad kolejemi hluboko pod ním, prsty zarývá do studeného mokrého kamene a já stojím v bezpečí nad ním. Brzy spadne, pokud mu nepomůžu. Ale přesto tam nahoře stojím, nehýbám se a čekám, jak to s ním dopadne. Spadne a zemře? Najde v sobě sílu a přežije?

Hned na to naše role vyměňuji. Teď já visím na skále a Temnota stojí nahoře. Co dělá? Kleká si a podává mi ruku. Pevně ji chytá a zapírá se, aby mě vytáhl nahoru a zachránil tak můj život.

Zatímco já sleduji, jak umírá, on mi pomáhá.

Zesláble polknu, pohlédnu mu do očí a nakonec odpovídám. Už v té chvíli lituji svých slov, které nešlo vzít zpět. „Tak dobře."

V jeho tváři se rozleje naděje. Usměje se, na sekundu zavře oči a skloní hlavu. „Díky moc," hlesá hlasem, který míchá mnoho emocí. Strach, naději, radost, smutek a nadšení.

Nic na to neříkám, protože kdybych něco řekla, bylo by to naštvané a zklamané, že jsem slaboch, který neumí říct ne. Místo toho raději zvedám zrak a skrze opadané stromy se dívám přes řeku na černou skálu. Plánovala jsem, že si na ni opět v noci sednu, ale plány se změnily. Po mnoha měsících budu v pátek večer dělat něco jiného. Nejspíše budu sedět ve svém pokoji, povídat si s Temnotou, dívat se na televizi, jíst, nebo spát. Žádný pláč a přemítání. Pouze... obyčejný pátek, který zažívá mnoho dalších.

Tiše si povzdechnu, zatímco Temnota upírá zrak na kaluži před námi.

„Koupíme si něco k jídlu?" ptám se ho. Ve škole jsem nejedla a vzhledem k tomu, že nestíhám, nejedla jsem toho dne nic, kromě oříškové tyčinky s medem.

„Jo, klidně. K vám?" pokrčí rameny a narovná se.

„Asi jo. Co by sis dal?" Hlas mám nezaujatý, ale stále je v něm slyšet zklamání ze zničeného večera.

„Hodně věcí."

Mlčím. Protože mi s výběrem moc nepomohl. Vypadá to však, že výběr je na mně a já nad ním moc dlouho nepřemýšlím.

„Takže třeba pizzu." Není to otázka, ale prosté konstatování, co budeme mít k večeři.