Be My... Valentine! (fan fiction w/Louis Tomlinson)

- kapitola 43.

Podal jsem Benovi svůj mobil a spokojeně se uvelebil v koženém křesle, které snad už od nepaměti stálo v našem malém nahrávacím studiu, které nám bylo díky Simonovým kontaktům k dispozici ve dne v noci, dvacet čtyři hodin denně, sedm dnů v týdnu. Ještě předtím, než Ben stihl dát vyzvánějící mobil na hlasitý odposlech, abych nepřišel o jediné slovo, několikrát jsem si stihl přečíst list papíru, který mě nepřestával fascinovat. Jak je možné, že jsem si toho nevšiml dřív? 

„Zlato, teď nemůžu, zavolám ti později," ozvalo se po třetím zazvonění z druhé strany, ovšem Meryl se nezdála, že by takhle brzy telefonát očekávala. Naše tradiční telefonická hodinka byla ještě daleko, zcela v nedohlednu, takže bylo jasné, že je překvapená. Navíc zněla trochu naštvaně - možná, že měla pouze hodně práce a tento hovor ji neudělal takovou radost, jakou ji udělat měl. Ještě štěstí, že jsem nevolal za sebe. To by byla nepříjemná ještě večer a to by mi za to fakt nestálo. Dneska jsem se hodlal bavit tak, jako už několik dnů ne!

„Halo? Mluvím právě se slečnou Knight?" promluvil vážně Ben, jakmile si promnul napjaté koutky, čímž se snažil potlačit svůj úsměv. Taky se mu tahle 'špatnost' zamlouvala stejně, jako mně - což byl zřejmě důvod, proč tak nadšeně souhlasil. Ukázal jsem mu gesto v podobě rukou sevřených do pěstí a obdařil ho širokým úsměvem. Přesně tak jsem si představoval, že celý rozhovor bude probíhat - naprosto formálně.

„Ano, miláčku, mluvíš se mnou, ale pokud jsi to přeslech, tak ti musím zopakovat, že pracuji a nemám na tebe momentálně moc času. Takže pokud máš pocit, že to nevydržíš do pěti hodin, tak to koukej rychle vybalit, ať nemám nějaký průšvih kvůli tomu, že s tebou telefonuji v pracovní době," odvětila nervózně a přitom si určitě skousla spodní ret. Z její strany hovoru se ozývala i příjemná melodie písničky a slabé tlachání, kterému nebylo rozumět. Vyměnil jsem si rychlý pohled s Benem, kterého jsem jím ujistil, že je všechno v pořádku a on se nemá nechat odbýt žádnou, takhle krátkou výmluvou, což ochotně poslechl. 

„No. Já jsem Simon Cowell," prohlásil velmi přesvědčivě Ben a silně se kousl do jazyka, aby nevyprskl smíchy, stejně jako já. Ústa jsem si zakrýval hřbetem ruky s jejíž pomocí jsem se snažil pohltit všechen smích, co se mi dral přes rty, zatímco z očí mi začaly samovolně utíkat slzy způsobené náhlým pobavením. „Přečetl jsem si písničku, co jste dala Louisovi, a je vážně moc dobrá," nechal si podat papír, na němž bylo krasopisně napsáno několik slok, které mi rozbušily srdce ještě o něco rychleji. 

„Ve skutečnosti to měla být báseň a k tomu ještě velmi soukromého rázu. Nemůžu uvěřit, že vám ji dal Louis přečíst," začala určitě kroutit hlavou ze strany na stranu a něco nesrozumitelného si mumlala pod nosem, aby to se ubránila vyštěknout to po něm. Věděl jsem, že nebude mít radost, že jsem to dal přečíst někomu jinému, ačkoliv jsem to udělal ze zcela nezaujatých důvodů, ale odmítal jsem si připustit, že by se na mě kvůli tomu mohla zlobit déle, jak pět minut. 

„No... on z ní byl naprosto nadšený, tak nejspíš proto," snažil se mi zachránit kůži a zatvářil se trochu překvapeně. Samozřejmě, že jsem ji neřekl, že to někomu dám přečíst - ještě před pár hodinami jsem neměl ani tušení, co tam na mě čeká a bál se to otevřít! „To ovšem nic nemění na tom, že se to dá dobře nahrát a zvýraznit melodií. Chtěl bych s vámi sepsat smlouvu," prohlásil vážně, autoritativně, až jsem měl skoro pocit, že Simon za sebe skutečně našel mladší záskok. Šokovaně jsem na něho koukal a říkal si, že až jednou velký šéf bude chtít skutečně skončit, bude mít ve svém okolí hned několik lidí, kteří to po něm budou moci potencionálně převzít.