Be My... Valentine! (fan fiction w/Louis Tomlinson)

- kapitola 18.

*o týden později*

„Ne, to je naprosto vyloučené," zavrtěl naproti mně hlavou Simon a s těmi to slovy vypnul nahrávku do puntíku dokonalé skladby, na níž jsem byl skutečně hrdý. „Je to dobré, chytlavé, to ano, ale... když sis vydupal roční volno, byl jsi to ty, co jsi říkal, že nebudeme tvé fanynky zahrnovat předčasnými nadějeme na bližší návrat na pódia," připomněl mi neústupně a pohled zanořil zpátky do papírů pod svýma rukama. 

„A to platí. Ale rozhodl jsem se, že se vrátím zpátky do práce dřív," objasnil jsem mu v krátkosti, díky čemuž se jeho pozornost opět zaměřila na mě. Z očí si šokovaně sundal brýle a částečně udiveně, částečně nechápavě se na mě podíval, jakoby ho to až právě teď začalo skutečně zajímat, co říkám.

„Co prosím?" zeptal se pro jistotu, aby se ujistil, že to správně pochopil. V jeho očích, i přesto, že pro mě za řadu těch let udělal spoustu dobrých věcí a já ho bral spíš jako přítele, než něco jako manažéra, se zaleskly peníze, což jsem na něm z celého srdce nenáviděl. Všechno přepočítával na bankovky s Jejím Veličenstvem, nebral - stejně jako nikdo tady - že člověk něco dělá opravdu proto, že ho to naplňuje, neuznával volno, k němuž jsem se uchýlil začátkem letošního roku, neboť hlásal svou filozofii - nesmíš plýtvat talentem, neboť nikdy nevíš, kdy ti dojde. Dokud nebudeš hmotně zabezpečený i na druhý život, není určitě čas přestat. Zatímco já byl silně proti tomu. 

„Zítra chci spolu s prvním singlem z nového alba oznámit, že se vracím zpátky do hudebního průmyslu. Pozveme novináře a já jim odpovím na každou jejich otravnou otázku týkající se turné, nového alba, singlu a možná i rozchodu s Brianou a to je celé. Přes to nejede vlak," řekl jsem důrazně a zvedl se od stolu, abych mu svůj tvrdý postoj za správnou věcí ještě více ukázal, „vracím se zpátky. Do konce týdne se bude tato písnička hrát v každém rádiu v Království. To ti slibuju."

„Dobře. Dobře tedy," usmál se nakonec, až příliš spokojeně, neboť si uměl rychle spočítat, kolik by se prodalo kopií, kdyby to dopadlo tak, jak jsem mu barvitě vylíčil. Natáhl se pro mobil, já v tu chvíli znovu přestal existovat a on vytočil několik čísel, aby všechny potřebné lidi včas zkontaktoval. „Domů ti pošlu všechny potřebné informace a pošlu pro tebe auto. Zprávu o tom pustíme až během půlnoci, abychom nevzbudili moc velké očekávání a následně bum s tou novinou do světa!" pronesl emočně svůj monolog, za nějž by se nemusel stydět kdejaký herec, zatímco já si sbíral pár svých věcí a vycházel ven z jeho ulice. Směr zpátky domů k online připojení! 

.....

LonelyTomcat: Co právě děláš?

MerryKnight: Otázka, kterou mi pokládáš pravidelně každý den! :)

LonelyTomcat: Protože mě to zajímá! ;)

MerryKnight: Chystám se do klubu

LonelyTomcat: Cože?

MerryKnight: No... jo

MerryKnight: Nebudu ti přece den ode dne popisovat, jak si představuju někoho, kým bych si klidně nechala pomotat hlavu, a pak budu trčet doma, abych měla ještě menší šanci na to, ho potkat, ne?

LonelyTomcat: Řekněme, že jsem trochu doufal v to, že budeme trávit večer spolu, jako domu bylo dodnes

MerryKnight: Neboj se, zítra budu zase jenom tvoje ;)

LonelyTomcat: A nebo někoho jiného

MerryKnight: Bojíš se, že bych mohla někoho najít?