Be My... Valentine! (fan fiction w/Louis Tomlinson)

- kapitola 37.

Prameny jejích dlouhých hnědých vlasů mě slabě lechtaly ve tvářích, jak se na mě tou svou skláněla. Její oči byly něžnost sama, zatímco její růžové rtíky se roztahovaly do slabého úsměvu, na nějž jsem se nedokázal vynadívat. Kolem nás se vznášela vůně květin a čerstvě posečené trávy, zatímco slunce zapadalo za horizont a oranžové světlo ji vytvářelo zvláštní stíny, co zdůrazňovaly krásu její tváře. Zmohl jsem se pouze na ležení na zádech a, spolu s užíváním si její přítomnosti, zírání na její krásu. Blízkost jejího těla mě úplně očarovala. Mé prsty ji zlehka přejely po loknách, co ji padaly do obličeje a tím mi částečně zakrývaly její jiskřící oči. 

„Neopouštěj mě," zašeptal jsem k ní prosebně, ačkoliv ona neprokazovala žádné známky toho, že by to snad chtěla udělat. Její líčka nabrala slabou červeň, ovšem její pokožka toužila po dalších něžných dotecích mé ruky, což byl zřejmě důvod, proč svou tvář k mé dlani láskyplně tulila. Neznal jsem důvod, proč tu ležíme - nebo aspoň já, zatímco ona se na de mnou pouze sklání - ale na straně opačné mě nedokázalo vůbec nic přinutit k tomu, přemýšlet nad tím a já na tom stejně neviděl nic špatného.

Opřel jsem se o lokty a blaženě si prohlížel její slabý úsměv, zatímco sluníčko ji vykreslovalo ostřejší rysy v její tváři. Natáhl jsem se k ní blíž a se slabým povzdechem přivoněl k jejím dlouhým, hebkým vlasům, co se v zapadajícím slunci skoro zářily, jakoby byly zlaté. Slabě jsem ji svými bříšky prstů přejel po po spodním rtu, co vytvořil mezi ním a tím vrchním slabou mezeru, až mě její dech slabounce pošimral na nevelké ploše kůže. Kolem jejích koutků úst se vytvořily slabé a velmi mělké dolíčky, do nichž jsem se zamiloval hned po prvním spatření její klidné tváře.

„Řekni mi něco, má krásná Meryl," usmál jsem se na ni a natáhl se blíž k ní ve snaze její krásu poznat všemi smysly. Mou mysl pohltila její vůně, zatímco zvonivý smích si okamžitě nárokoval mou pozornost. Naše pokožky se o sebe slabě třely a já měl pocit, že pod sebou ztrácím pevnou půdu a začínám létat několik stop nad zemí. Neexistovalo nic víc, než ona, mé splašené srdce, co se rozhodlo tlouct pouze pro ni, a nikde nekončící planina bez jediného člověka, na jejímž konci, za horizontem, zapadalo slunce. „Nesměj se a konečně mi něco řekni," vyslovil jsem své přání s úsměvem a věnoval ji něžný polibek na spodní ret, po němž se celý můj trup zase o kousek odtáhl, abych si mohl prohlídnout její výraz. Očekáváním se i mé paže slabě chvěly, neboť ona přede mnou jen trochu stydlivě klopila oči a tajemně se usmívala, jakoby přede mnou měla nějaké tajemství. „Řekni mi něco..."

„No konečně, ty ospalče," pohnuly se konečně její rty a roztáhly se do slabého úsměvu, ačkoliv její hlas zněl jinak, než její smích ještě před malou chvílí. Zněl možná více skutečně, se špetkou upřímnosti a tajemnosti, ale zároveň patřil té stejné osobě. Mé Meryl.

„Cože? Co to říkáš, broučku?" 

„Louisi?" ozvalo se nade mnou trochu hlasitěji, načež mi došlo, že iluze vytvořená v mé hlavě před několika sekundami byla skutečně jenom představa, co se nezakládala na hmotných důkazech. Slabě jsem zakroutil hlavou ze strany na stranu a i přes víčka cítil pálivou bolest na svých spojivkách, před níž jsem se snažil své oči uchránit. Pohlazení lehké jako samotný vzduch se dotklo mého předloktí, na nějž se zřejmě obtiskly i dva příjemné polštářky jemných rtů.

„Meryl," vydechl jsem šokovaně při pohledu na usměvavou brunetku, co mé dlaně držela pevně v těch svých a palci mi po nich pomalu přejížděla. Její oči se leskly tak, jako v mém snu, jenom od sebe neodrážely sluneční paprsky, ale zřejmě byly plné slz, jimž ze všech sil odolávala. V její tváři bylo něco velmi pokorného, co jsem u ní ještě nikdy v životě neviděl, a můj hrudník sevřel úzkostlivý strach. „Jsi-jsi skutečná, nebo se mi opět zdáš?" zpanikařil jsem nečekaně a silněji její dlaně sevřel těmi svými, abych se ji - v případě, že by se znovu ukázala jako krutá hra mé mysli - nepustil a nenechal si ji utéct.