Be My... Valentine! (fan fiction w/Louis Tomlinson)

- kapitola 41.

„Není na čase, aby ses mi konečně omluvil?" tázala se mě Meryl z dálky se zjevně napjatými svaly ve tvářích, zatímco zatínala zuby o sebe a zlobně se na mě dívala. Toby ji neustále motal kolem nohou, zatímco ona na kuchyňské lince připravovala po celém dni v práci něco k jídlu. Nemluvili jsme spolu prakticky ani slovo již od včerejšího odpoledne a zdálo se, že ani jeden není ochotný ustoupit. Ona se cítila dotčená, že jsem se díval na jinou dívku víc, než by se ji líbilo, mě se zase dotkl fakt, z něhož mě takhle nemilosrdně obvinila a k tomu se mi následně pomstila na vlasech.

„Neuvědomuji si, že existuje něco, za co bych se měl omlouvat," trval jsem na svém a ani se na ni nepodíval. Už asi hodinu, co přišla k sobě domů, jsem ležel jakoby nezaujatě na gauči v jejím malém obývacím pokoji a přes zavřené oči měl položenou ruku, čímž jsem ji ukazoval, že se ji mé dotčené ego nebude věnovat tak dlouho, dokud se mi nepřijde omluvit. To já se cítil jistým způsobem zneužitý a především pořádně naštvaný. Věděl jsem, že se musím vrátit co možná nejdřív do Londýna - na straně opačné mi nepřišlo správné vracet se za takhle napjatých podmínek někam, kde budu zase několik týdnů odkázaný pouze na vzájemnou textovou komunikaci, která by možná ztroskotala na tom, že ani jeden se nemá v úmyslu začít omlouvat za své chování. „Čekám, až to uděláš ty," dodal jsem po chvíli ticha, do něhož pouze prskal rozpálený olej na pánvičce. 

„A můžeš mi vysvětlit za co asi? Já se před tvýma očima nezačala málem líbat s úplně cizí holkou. V mém případě s klukem," zesílila tlak na čepel nože a nechala ho za doprovodu hluku upadnout na prkýnko, neboť zřejmě dokrájela. Nikdy se nehádej s ženou, co má v ruce nůž! Vzpomněl jsem i na Bena, jak vždycky v žertu říkal a na její poznámku reagoval pouhým odfrknutím, což ji naštvalo zřejmě ještě víc. „Chceš mi tvrdit, že je to tedy úplně normální, ano? Tak mi promiň, že z toho nemám dobrý pocit. Nechci, aby se takhle choval někdo koho miluji, sorry," sekla po mně ostrými slovy a na rozpálený olej hodila suroviny, které před chvílí nakrájela.

„A jak ses pak chovala ty? Zničila jsi mi vlasy, sakra! Nabarvila jsi mi je na červeno! Víš jak mi je?" posadil jsem se po chvíli na pohovce a nechápavě kroutil hlavou. Stále jsem odmítal podívat se na ni, neboť jsem věřil, že jakmile bych to udělal, všechno bych ji odpustil. „Chovala ses jak pominutá, žárlivá stíhačka a vůbec jsi mě neposlouchala, když jsem ti to chtěl vysvětlit," zašklebil jsem se jejím směrem, neboť fakt, že mě osočila z toho, že jsem s tou holkou chtěl něco mít, se mě docela dotknul. A následně pohled do zrcadla ve mně vzbudil i velké pobouření. Tohle jsem si přece nezasloužil, ne? 

„Pořád tu mluvíš jenom o svém vzhledu, ale jak jsem se cítila já, to tě vůbec nezajímá, že?" zavrčela na mě obraně a za zvuků prskání surovin na pánvi a příjemné vůně, co se po celé místnosti rozeběhla skoro světelnou rychlostí, promíchala celý obsah, aby se nepřipálil. „Není zrovna příjemné koukat na to, jak flirtuješ s jinou holkou, zatímco já se snažila rychle dokončit všechnu práci, abych následně mohla být jenom s tebou. A ty mi to tu teď takhle dětinsky vyčítáš! Chceš mě ještě vůbec?" osopila se a já jen po očku zahlédl, jak se ohnula k Tobymu na zem, aby mu podala kousek nějakého jídla, aby z připravované večeře taky něco měl. 

„Mám vlasy úplně červené, kur-!"

„Neřvi na mě, sakra!" okřikla mě, čímž mě okamžitě zarazila a ve chvíli, co jsem se otočil jejím směrem, zamračila se na mě tak výhružně, jak jen to dokázala. Popravdě to muselo vycházet minimálně z její naštvané nálady, neboť takhle rozčílenou jsem ji v životě neviděl. A to ani tehdy, když jsme spolu sledovali fotbal a její oblíbený tým Manchester City prohrál 1:3 v zápase s Realem Madrid.