Be My... Valentine! (fan fiction w/Louis Tomlinson)

- kapitola 12.

LonelyTomcat: Cítíš ke mně něco?

MerryKnight: Tahle otázka je ze špatného šuplíku - nebudu odpovídat

LonelyTomcat: Prosím? A to jako proč?

LonelyTomcat: Odpověděla jsi mi na řadu podstatně divnějších

MerryKnight: Vzpomeň si na pravidlo první ;)

LonelyTomcat: Do dnešního dne jsem věděl jenom o jednom pravidle...

MerryKnight: Přesně o tom taky mluvím

LonelyTomcat: Ale vždyť ti nepíšu, že tě miluju, ani nic takového - takže je to v pohodě

MerryKnight: Otázka je v pohodě, odpověď je horší

LonelyTomcat: Prosím?

MerryKnight: Hele, ráda bych tu s tebou ještě chvíli plkala o ničem, dokud z tebe nevypadne další otázka, ale... musím jít pracovat

LonelyTomcat: Ale

MerryKnight: Napíšu ti v pauze na oběd, dobře? 

LonelyTomcat: Meryl

MerryKnight: Slibuju

.....

Vzhledem k tomu, že ticho čtyř bílých stěn na mě znovu začalo dýchat v plné síle, musel jsem zmizet co možná nejdřív. A i přesto, že mi pravděpodobně nedocházelo, jak se dostanu tam, kam potřebuju, věděl jsem, že tam chci být co nejdřív. Což by při počítání s tradiční zácpou v ulicích Londýna mohlo trvat tak... - já nevím, dejme tomu tak pětačtyřicet minut? To stojí za uvážení. 

Oblékl jsem na sebe tedy první bílé tričko, co na mě skoro vypadlo ze skříně, a na něj navlékl bundu ze světlé džínoviny, k níž jsem si vybudoval velmi platonický vztah. Klíče na misce na konferenčním stolku před televizí, pomačkané papíry s textem písničky, kterou jsem si už od rána slabě pobroukával, a před odchodem z bytu ještě sebral sluneční brýle - které mi vzhledem k sychravému počasí stejně budou na nic. Ale tak nějak to už doplňovalo mojí image, lidi mě kolikrát poznávali i podle toho - takže proč měnit něco, co jednoduše funguje? Zase svými myšlenkami míříš na svůj ztroskotaný vztah?

Otevřel jsem dveře a snažil se na sebe nepoutat nadmíru pozornosti. Jasně, několik novinářů tu bylo, především těch, které jsem si už od vidění pamatoval. Jako například Michael, který tu neodbytně stával každé úterý, čtvrtek a pátek, aby snad magazínu Daily News neuniklo nic nového. A ti byli pouze začátkem celé této nesoukromé části mého života. Bulvár typu Sun, People, Elle či Teen People byli skutečným důvodem mého spěchu z a do bytu. Navíc pokud vážně někdo věřil tomu, že mu poskytnu rozhovor na ulici, když mám z devadesáti procent na spěch a z těch zbylých deseti většinou už vůbec nevnímám okolní svět - ať už kvůli únavě, či kvůli divočejšímu večírku - tak byl na omylu. 

„Louisi Tomlinsone, Louisi Tomlinsone!" - no bezva, za ty roky jsem se ještě nenaučil své jméno! Musí mi ho připomínat naprosto kdejaký novinář, co se mi nachomýtne do cesty.

„Můžete nám potvrdit rozchod s vaší přítelkyní Brianou?"

„Co bylo jeho důvodem?"

„Zůstali jste i nadále přáteli?"

„Louisi, prosím, můžete nám věnovat několik minut?"