Den svatého Valentýna - ten nejzamilovanější a zároveň nejsentimentálnější den v celém roce. Dvacet čtyři hodin, které na člověka působí v příšerné přecitlivělosti. Každé srdce je měkčí a podstatně náchylnější k různým vzplanutím. Tisíc čtyři sta čt...
„Neodjížděj," zaprosil jsem ji a chytl ji za zápěstí, zatímco ona běhala po svém hotelovém pokoji a shromažďovala své věci do kufru. Své oči upřela omluvně na mě, ovšem ke mně udělala krok zpátky a z vrchu se podívala na to, jak zatím sedím na posteli. Smutně jsem se na ni podíval, ve snaze ji přesvědčit minimálně na pár dnů, ačkoliv ona mi připadala velmi neoblomná. „Prosím. Co tu budu bez tebe asi dělat? Prosím, Meryl, neodjížděj," zatáhl jsem ji trochu za ruku a posadil si ji na klín, abych na ni lépe viděl.
„Víš, že musím," zavrtěla slabě hlavou a odvrátila ji ode mě. V rukách držela mou mikinu, co teprve před chvílí svlékla a místo ní si oblékla jedno ze svých triček, a pohled měla zabodnutý přímo do ní. Ačkoliv ten můj skenoval její skloněný profil. „Promiň," šeptla upřímně a na kratičký okamžik si své čelo opřela o mé rameno.
„Nedokážu tě přemluvit aspoň na týden? Pár dnů?" nepřestával jsem to zkoušet a opatrně ji hladil po předloktí, ve snaze si zapamatovat co možná nejvíc z ní, dokud tu ještě sedí a znovu zběsile nepobíhá od šuplíků ke skříňkám, aby všechno nabalila. „Mohla bys bydlet u mně, tedy... - vlastně bys musela bydlet u mě," zamručel jsem ji do ramene a prohlížel si její krásné oči, co se mi chystaly zmizet ze života. Natáhl jsem se víc k její tváři a zlehka ji políbil na tvář.
„Nemůžu, pochop to," omlouvala se a znovu se ode mě odtáhla, aby zkontrolovala, že si tu nikde nic nezapomněla. „Navíc - co bych tu asi dělala? A jak by to vypadalo, že spím u někoho, koho sotva znám?" zamračila se na své věci, které do kufru zapínala a následně na něj položila svou kabelku, neboť bez té především by se asi těžko obešla. Netvářila se též moc vesele, ale oba dva jsme museli už před pár dny vědět, že k tomu dojde. Dřív nebo později rozhodně.
„Ale vždyť už jsi u mě spala. Kdo ti tak bude počítat, že to bylo jednou nebo třeba stokrát?" vstal jsem s uchechtnutím z postele a objal ji kolem pasu, abych ji snadněji mohl políbit na spánek. Pocit bezradnosti se ve mně každým okamžikem zvětšoval, neboť ona se tvářila více, než rozhodně. Její tělo se v mém náručí slabě zachvělo, ovšem rukama mě od sebe neodstrčila, naopak mi s nimi klouzala po hřbetech rukou. Hlavou se o mě opřela a hlasitě si povzdechla.
„Neděláš mi to moc jednoduchý," zamručela smutně, s lehkým pohlazením mého předloktí. Každá buňka uvnitř mého těla dokázala vnímat pouze její blízkost a příjemnou, skoro až osvěžující vůni vanilky a šeříku, což byla zřejmě především vůně jejího čistě vypraného trička. Její vlasy mě zlehka polechtaly na šíji, když zkontrolovala výraz v mé tváři a věnovala mi polibek, jakoby jím chtěla říct sbohem. Silněji jsem ji objal a přál si jediné - už nikdy ji nepustit ze své náruče.
„Stejně jako ty mně. Nenávidím skutečnost, že mi nedáváš možnost volby," nadzvedl jsem ji kousek z jejího bříška tričko a poodhalil tak světu její opálenou kůži. Natáhl jsem se k jejím rtům, ve snaze ji přesvědčit aspoň jimi, nebo alespoň od ní získat takový polibek, kterých jsem se ani za dvě skoro probdělé noci nedokázal nabažit.
„Ugh... Louisi, ne," odtáhla se ode mě rázně, když ji došlo, že napětí mezi našimi těly by se už za pár minut zastavit rozhodně nedalo. Poporostlo to každou vteřinou o další a další rozměr, takže kdyby se to nezarazilo hned, později by se už nedošlo. Ať už by myslela na odjezd vlaku, nebo by ji to z hlavy úplně vypadlo.
„Ale proč?"
„Nenech mě, abych porušila úplně všechna svá pravidla..."
✩ ✩ ✩ ✩ ✩
¡Ay! Esta imagen no sigue nuestras pautas de contenido. Para continuar la publicación, intente quitarla o subir otra.
