Be My... Valentine! (fan fiction w/Louis Tomlinson)

- kapitola 24.

„Proč jsi tedy odjel do Ameriky, když jsem v poslední době neviděl žádná  interview s tebou? Proč ses ještě neozval Cragovi Fergusonovi nebo aspoň Conanovi O'Brienovi? Co děláš tedy ve Státech? To samý jsi mohl dělat i v Británii!" štěkal po mně z druhé strany hovoru Simon, zatímco já nad tím kroutil jenom očima v sloup. Schovával jsem se v takovém horku ve stínu palem, zatímco si prohlížel vlny oceánu a z nich čerpal inspiraci do skládání písniček, jejichž slova mě napadala neuvěřitelnou rychlostí. Kdy naposledy jsem měl vůbec takovou múzu, jako právě teď? „Jestli jsi chtěl dovolenou, tak sis ten návrat měl rozmyslet trochu dřív. Nemám náladu na tvé podrazy!"

„Na mé podrazy? Děláš si ze mě srandu, Simone? Do Ameriky jsem jel kvůli nominacím na Kids' Choice Awards, navíc tu mám aspoň čas skládat písničky. Co ty děláš v Londýně? Už jsi mi naplánoval ta data k letošnímu zkrácenému turné?" vracel jsem mu to stejnou měrou, neboť tyto řeči mě neskutečně vytáčely. No samozřejmě, já vůbec nic nedělám. Válím se dvacet čtyři hodin denně na pláži nebo v soukromé vířivce a snažím se zapomenout na všechny povinnosti - tak přesně takhle to se mnou teď momentálně určitě je! 

„No.. na tom se pracuje," vydechl poraženecky, ovšem vzápětí chytl druhou mízu, „ale to nemění nic na tom, že ty můžeš nechat média vydechnout. Sakra, nezapomeň na to, že v Americe se musíš neustále připomínat. Tam se trendy v muzice střídají jak na horské dráze. Setkal ses aspoň s nějakými fanoušky? Nedomluvil sis s nimi třeba nějaké záměrné setkání, nebo něco takového?"

„Ne, to jsem opravdu nedělal. Nebylo by fér je využívat jenom pro to," zvedl jsem se naštvaně ze země a vzal si své několika minutové zápisky, které jsem stručně pojmenoval rázným názvem A.M. „Ale jestli tě to tak moc trápí, tak jsem se samozřejmě věnoval těm, které na mě natrefili náhodou ve městě."

„To mě vůbec nezajímá. Tyhle věci si dělej jak chceš," odsekl mi podrážděně a něčím udeřil o stůl, neboť se mi až k uchu dostala nemalá rána. „Nevolal jsi dokonce ani Ellen? Vždyť jsi říkal, že ta se umí ptát tak šikovně na různé věci, že po pár minutách ani nevíš, na co odpovídáš."

„Jaké Ellen?" nechápal jsem, ale slabě se usmál na hrstku lidí, co mě okamžitě poznala a začala zdravit, abych si jich určitě všiml. Některým z nich jsem i zamával, když se ke mně připojil chlápek, co měl na starost mou bezpečnost během tohoto krátkého výletu, a pak si sedl na zadní sedadlo velkého auta, které mi bylo v Americe po celou dobu k dispozici i s osobním řidičem.

„Ellen DeGeneres, samozřejmě."

„Vždyť víš, že Ellen pověřuje scénáristy, aby obvolali její hosty sami. Pochybuju, že nějaké zavolání, že bych u ní rád vystupoval, bude brát nějak vážně. Navíc kdo tu říkal, že o nějakou účast ve večerní talk show vůbec stojím?" nadhodil jsem přesvědčený o tom, že tenhle spor vyhraju.

„No tak v tom případě si laskavě uvědom, co vlastně chceš! Ale Ellen zavolám radši sám. Je zbytečný ptát se na setkáním s Jimmym Fallonem a Jamesem Cordenem, že?" zeptal se s nadějí v hlase, ovšem i tuto slabou jiskřičku jsem jednoduše zašlapal hluboko do země jenom svým slabým, negativním zamručením. „Co jsem taky mohl čekat, že? Vážně by mě zajímalo, co tam děláš, když nevidím dokonce ani žádnou snahu!" 

„Napsal jsem druhou skladbu na nové album. Myslím, že by to mohla být další pecka," oznámil jsem mu těsně před zavěšením a ani nečekal na jeho reakci. Věděl jsem naprosto přesně, jak by vypadala - začal by být znovu ten nejdůvěryhodnější přítel na světě, co by mě za to možná i poplácával po rameni, kdyby k tomu měl příležitost, a znovu tokal o tom, kolik singlů by se ho dalo prodat během prvního dne. „Do hotelu, prosím."