Be My... Valentine! (fan fiction w/Louis Tomlinson)

- kapitola 26.

Nervózně jsem sledoval čas svítící na mých hodinách, neboť jsem skutečně nestíhal. Na to, jak mi na tomto setkání záleží, jsem se ještě před jakou chvílí tvářil, že mám času na rozdávání. Neměl jsem do té Ameriky vůbec jezdit! Ale ne, jasně, že jsem musel. Kdybych už před pár dny věděl, že ve všech svých nominacích zvítězím, tak bych tam stejně chtěl být a poděkovat všem svým příznivcům. Především poté, co mě požádali o to, abych poprvé živě zazpíval první singl z nového alba.

Zrychlil jsem okamžitě, jakmile jsem se dostal do ulice 'The Mall', co vedla přímo před Buckinghamský palác, podél St. James's Parku, do něhož jsem měl namířeno. Už teď jsem měl obavy, že nestihnu dorazit úplně na čas, i přesto, že jsem si nepřál stihnout nic tolik, jak právě tohle. A přitom jsem to měl ještě před pár hodinami perfektně naplánovaný i s různými komplikacemi! Ale to, že mi poletí později letadlo kvůli podezření na teroristický útok, s tím jsem počítat skutečně nedokázal.

V kolik se máme sejít?

O půl jedenácté!

Kolik ti zbývá času?

Asi pět minut. Vlastně už jenom čtyři.

A jak dlouho ti obvykle trvá cesta na to místo?

Asi deset minut? Ne, musím to zvládnout rychleji!

Přeběhl jsem přes široký most, co vedl nad rybníkem, jež půlil na dvě skoro stejně velké části, a bez přemýšlení se vydal směrem k lehce odstrčené hrstce stromů, kde se ukrýval oblouk porostlý růžemi. Což bylo pravděpodobně to nejromantičtější místo v Londýně, jaké jsem tu našel. Krásné a diskrétní. Až teď mi vlastně došlo, že v ruce nedržím žádnou květinu, ale bylo příliš pozdě někam pro ni dojít.

Doběhl jsem udýchaně tam a ona tam skutečně seděla na lavičce a nervózně se koukala na hodinky. A byla naprosto nádherná! Vlasy měla stáhnuté dozadu, do culíku, ačkoliv několik zkrácených pramenů měla v lehkých lokýnkách spontánně položené u krku. I takhle z dálky se její řasy slabě vlnily ve slabém větru, zatímco její tváře růžověly a rty měla přímo vytvořené k polibkům. Neměla je ani moc úzké, ani moc plné, dokonce ani křečovitě zapřené o sebe, jako většina dívek, kterým jde na první schůzku kluk pozdě, bez toho, aby se ji předem omluvil. Dokonce i to, co měla na sobě ji dělalo skutečně neodolatelnou.

Vzhledem k její čisté pleti ji kombinace žluté a bílé neskutečně slušela. Bílé tričko s Mickey Mousem, sako ve svítivě citrónové barvě a krémových úzkých kalhotách. Srdce jsem cítil až v krku, neboť právě teď si ještě představovala jen obyčejného kluka s krátkým jménem Tom. Ačkoliv... já jsem jenom obyčejný kluk. Jenom ne ten, na něhož přesně čekala.

Zhluboka jsem se nadechl a co nejtišeji přistoupil zezadu k ní, abych svými dlaněmi zakryl oči a získal tak o trochu víc času na to, promyslet si, jak ji to všechno vlastně vysvětlím, abych ji hned na začátek nevyděsit. Bylo to těžké, ale reagovala rozkošné. Dobře jsem cítil jak se ji dech zasekl a celé její tělo sebou cuklo. A její vlasy byly na dotek až příliš jemné.

„Tome?!" vydechla překvapeně a ve svých dlaních sevřela ty mé, ve snaze se na mě podívat. Sakra, nejsem na to připravený, ačkoliv jsem si v poslední době nepředstavoval nic jiného! „Tome, neblbni!" zasmála se s pochybovačným pokroucením hlavy, neboť mé ruce ji stále zacláněly před očima,  a proto vstala z lavičky na níž seděla, aby se ke mně podívala. „Tolik jsem se těšila na to, až tě uvidím i ve skutečnosti, mimo virtuální sv-," vysvětlovala s úsměvem zatímco se natáčela čelem ke mně - neboť já neměl odvahu hlasitěji ani polknout - a ukázala mi svůj krásný profil, když se při pohledu na mě okamžitě zasekla.