Be My... Valentine! (fan fiction w/Louis Tomlinson)

- kapitola 28.

„Děkuju ti za překrásnou exkurzi městem," otočila se ke mně Meryl a věnovala mi jeden ze svých překrásných úsměvů, zatímco se zastavila před hotelem, v němž byla ubytovaná. Jen se zoufalým pohledem na černé patkové písmo, co nás informovalo o tom, že jsem došli přímo k Hanover Hotel Victoria, jsem si hlasitě povzdychl. Nic mi nedokázala ukázat konec dne tak, jako prozření u této budovy, co se dala přirovnat ke klasickému nápisu konec na páskách při závodech. Dokonce ani temnota noci, co na nás začala padat již od šesté hodiny nebyla dobrým ukazatelem. Pro mě se v její přítomnosti čas naprosto zastavil, ačkoliv ostatním lidem se zákonitě zrychlil. Já nedokázal vnímat ani minuty, ani hodiny.

„Bylo mi nesmírným potěšením," ujistil jsem ji s těžkým srdcem a jazykem přilepeným v důsledku ohromného sucha na patře, když jsem se zastavil přímo před skleněnými dveřmi zasazenými v černých rámech. „I já jsem si to moc užil - po dlouhé době jsem viděl Londýn zase z jiného úhlu pohledu," pousmál jsem se a zády se opřel o sloup, na němž v patře stála konstrukce soukromého balkónu. 

„Přála bych si, aby tento den nikdy neskončil..," vydechla toužebně a opřela se o druhý, podobně vypadající sloupek naproti mně. Nevěděl jsem, jestli mi svými slovy chtěla něco naznačit, ale rozhodně se to pěkně poslouchalo. Zamyšleně si prohrábla vlasy rukou a podívala se směrem k obloze, kde svítila kopa jasných hvězd a měsíc, co pomalu dorůstal. V jejích osobních smaragdových jezírkách se celá noční obloha promítala tak věrně, že mně stačilo koukat jenom na ní, abych si to dokázal živě představit. 

„Tak, samozřejmě, že bychom si ji mohli ještě trochu protáhnout," nadhodil jsem a rukama se zapřel za její hlavou, abych si ji snadněji mohl prohlídnout i z vrchu, z úplně jiného úhlu, než během celého dne. Svými pažemi jsem docílil jediného - dokonale jsem ji mezi nimi uvěznil, aby mi nemohla nikam utéct. „Můžeme spolu ještě něco vymyslet," zašeptal jsem ji se svou tváří skloněnou u té její, až se na její tváři objevil rozpačitý úsměv s náznakem skoro neviditelných dolíčků, co se mi vrýval do mysli, až jsem nedokázal vnímat nic jiného. 

„A jak přesně bys to měl na mysli?" zeptala se s pozvednutým obočím a slabě se kousla do spodního rtu. Něžně se na mě usmála, obdařila mě zmateným pohledem svýma překrásnýma očima, zatímco svou paži položila zlehka na mou hruď. „Co se tak usmíváš?" zasmála se trochu nervózně mé náhlé změně ve výrazu a slabě zčervenala ve tváři, „a proč ti v očích tancují hvězdičky?"

„No protože koukám na tebe," objasnil jsem ji rychle a zlehka ji pohladil bříšky prstů po tváři. Meryl nad mou odpovědí jen pobaveně pokroutila očima a slabě se uchechtla. „Co takhle jít alespoň na večeři. Ještě chvíli si promluvit, rozebrat to, co jsme nerozebrali,.. já tě pak znovu odvedu až sem. Slibuji," sklonil jsem se k ní ve snaze ji pohlédnout přímo do těch nádherných kukadel a zkusil na ni mrknout tak, jako to ona dělala celý den.

„V deset hodin v noci? Není trochu pozdě na jídlo?" zamračila se na mě podezíravě a lehce našpulila rty, jakoby se ji můj nápad spíš nějakým způsobem dotkl, než aby ji na strašně opačné potěšil. Nadechl jsem se, že navrhnu tedy něco jiného, když v té samé chvíli sebou ucukla a polekaně mě strčila k úzkému pruhu tvořeného cihlami hned vedle dveří. „Teď chvíli nemluv," sykla po mně výstražně a pusu mi zacpala svou dlaní, aniž by mi své podivné chování nějakým způsobem objasnila. Vysílal jsem po ní nechápavé pohledy, ale uposlechl jsem její strohou prosbu o mlčení, když sledovala, jak ze dveří zmateně vykoukla blondýnka podobného věku jako Meryl, ovšem už dávno připravená v pyžamu ke spánku. 

„Kdo to byl?" zeptal jsem se nechápavě, když ta osoba v čemsi velmi neforemném zmizela a dívka přede mnou se konečně o něco víc odtáhla. Omluvně se na mě podívala, ovšem mé dlaně si nechala položené na svém pasu, jakoby ani ona nechtěla přijít o ten poslední fyzický kontakt, co jsme mezi sebou měli.