Okouzleni prvním pohledem

16. kapitola

Zavedu ho do svého pokoje a on mi hned skočí do postele.

„Tak to proběhlo hladce." zavřu za sebou  dveře.

„Tvoje mamka vypadá mile."

„Jo, je, ale nechceš ji vidět, kdyby zjistila, že jseš ten kluk, se kterým jsem strávila den vzpomínání." pokrčím rameny a lehnu si vedle něj na postel.

„Ještě jednou se omlouvám, kdybych.."

„Neomlouvej se. Není to tvoje chyba. Mám tátu ráda a svojí rodinu taky, ale tahle tradice mě přestává bavit. Na tátu vzpomínám každý den, tak proč bych měla mít den, kdy na něj budou myslet všichni? Prostě, bude to znít hnusně, ale jsem ráda, že jsem tam nebyla a byla s tebou. " usměju se a vznikne náš další polibek. A to velmi hluboký.

Chytne mě za pas a přivine si mě k sobě.

„Co vlastně tvý kamarádi, jak to s nima vypadá?" zeptá se mě.

„Ehm. Fab mi napsala "dopis" a psala tam, že se mi omlouvá a že ji to mrzí blablabla. Ale já nevím, jestli to ještě unesu, všechno to, co jsem prožívala před tím, jestli se to změní." pokrčím rameny.

Usměje se.

„Proč se usmíváš?" zeptám se nechápavě.

„Protože se mi líbí, jak nad tím uvažuješ." usměje se znovu a já mu to oplatím.

„No, ale musím ti ukázat můj koníček." podotknu a zvednu se z postele.

Dojdu ke svému stolku a zvednu z něj tužku a skicák.

„Kreslení!" zajásám a on skroutí obličej. „Co je na tom tak špatnýho? Každý komu ukážu skicák a tužku přesně takhle skroutí obličej." stěžuju si.

„Ale ne, je to v pohodě jenom..."

„Žádný odmlouvání." přeruším ho.

Svěsí hlavu se smutným obličejem.

„Neboj.." položím mu ruku na tvář. „..začnem zlehka." usměju se.