Okouzleni prvním pohledem

7. kapitola

„Proč jsi tam vlastně včera byl? Vždyť to byla párty naší školy a ty do naší školy nechodíš." ukážu na něj prstem.

„To máš pravdu, ale tak trošku tam v tom baráku bydlím."

„Co?" nechápu.

„Jsem brácha Kim. Jsme rozdělený tak, že já bydlím s mamkou a ona s taťkou, ale někdy se samozřejmě vyměníme, což je ale tak jednou za měsíc."

„Ahaa, tak takhle to je. Takže tvoje rodiče jsou rozvedený."

„Jo, rozvedli se hned po Kaylie smrti. Co tvoji rodiče?"

Přijde mi divný se mu svěřovat. Známe se pár minut, ale zároveň je to tak jednoduchý.

„Včera to byli tři roky, co zemřel můj táta. Spadnutí letadla. Takže mamka je sama se třema dětma, teda doma dvěma, já se ségrou. Brácha je v L.A. na vysoký."

„Je mi to líto." řekne.

Jen se usměju. „Chodíš tady často?" zeptám se, když dojdeme na rozkvetlou louku, ze které jde vidět celé město.

Přikývne. „Je to tu bezpečný a hlavně je tu klid, klid od domova."

„Jo.." vydechnu a posadime se na zem.

„Proč jsem tě tu nikdy neviděla? Chodím sem skoro každý týden."

„Nevim, asi jsme se minuli?" pokrčí rameny.

Jen tak sedíme a koukáme na obzor. Jak se pomalu stmívá a do očí nám jdou poslední paprsky slunce. Sedí vedle mě kluk, kterého znám pár minut, ale připadá mi, že ho znám celý život.

Proč jednoho člověka, kterého znám pár minut, znám líp než člověka, kterého znám celý život jako třeba Fab?

Ani se mi neozvala.

„Jseš spíš samotář nebo jseš oblíbenec?" zeptám se zničehonic.

„Samotář. Ve škole jsem takovej ten záhadnej. Kluk co hraje basket, ale nic jinýho se o něm neví."

To mě překvapí. „Takže jsem jediná, kdo o tobě ví víc než to, že hraješ basket?!"

S úsměvem přikývne.

Ten kluk mě nepřestává překvapovat a mě začíná obklopovat otázka proč.

Proč teď tady vedle mě sedí?

Proč mě odvezl do té nemocnice?

Proč se mi tady svěřuje?

A proč já?