Okouzleni prvním pohledem

8. kapitola

Když přijdu domů ani si nikdo nevšimne, že jsme tu nebyla.

Je tu ticho.

Jako by tu nikdo nebyl.

„Haló?" zvolám, ale nic se neozve.

Jdu do pokoje a zvednu svůj telefon, který celou dobu ležel na nočním stolku a byl napojený na nabíječce.

Když ho otevřu vyletí na mě několik zpráv a hovorů. Od mámy, Alexe a Maggie.

Táta.

Úplně jsem na něj zapomněla. Vzpomínání. Společná večeře a pak hřbitov. Tak moc jsem byla zakoukaná do sebe a Ethena, že jsme zapomněla na tátu.

V tu chvíli kdy se sesypu na postel uslyším vchodní dveře.

„Mami?" ozvu se a ona se hned objeví ve dveřích.

„Mami moc mě to mrzí, byla jsem...s kamarádem..venku a úplně zapomněla." vydechnu.

„Emily, ty jsi byla s kamarádem? Na vzpomínání?!" křikne.

„Mami, vy ani nevíte, že jsem byla v nemocnici! Přišla jsem domů a všímali jste si jenom Alexe a já? Já tady ani nejsem, že jo? Chtěla jsem odejít a vy jste si toho ani nevšimli! Divím se, že jste si všimli, že s vámi nejsem na tom vzpomínání. Mami ani o tátovi nemluvíš! Víš jak to je těžký!" na tvářích se mi kutálí obří slzy.

Mamka si povzdechne. „Zlato..."

„Ani nevíš co k tomu říct co? Mami, kdybych měla peníze, tak se už dávno odstud odstěhuju." řeknu a zabořím hlavu do polštáře. Hned toho lituju.

Svojí rodinu mám ráda, ale někdy se chovají jak malí děti. Od tý doby co je táta pryč, je doma nepořádek.

„Já tě tu nechám." řekne a odejde.

Jasně, typický ani nevím jestli se vůbec vrátí nebo bude dělat, že je všechno v pohodě.

Po hádce s mamkou už jsem se z postele nezvedla. Ušla jsem v té stejné pozici, ve které jsem zabořila hlavu do polštáře, když mamka odešla.

Ještě, že je neděle, protože školu bych teď fakt nezvládla.

Ležím, koukám se do stropu a čekám, že třeba mamka přijde nebo Maggie s Alexem nebo aspoň někdo.

Ne.

Nic.

Žádný hlas, žádné klepání na dveře.

Uroučím se vstát z postele.

Když vyjdu ze dveří mého pokoje slyším mamku brečet v kuchyni.

Pomalu jdu do kuchyně, když mě uvidí zvedne se.

„Emily, zlato." řekne s uslzenýma očima.

„Posad se prosím." pobídne mě a já to udělám.

Proč to vůbec dělám? Ze zvědavosti? Že smutku? Ze slušnosti?

Při tom slově si vzpomenu na Ethana. Jak říkal, že mě zachránil že slušnosti. Musím se pousmát.

„Emily, nikdy jsi nebyla ta, které bych si nevšímala..."

„Tak proč sis všímala jen Alexe, když jsme přišli z ty nemocnice?!" skočím ji do řeči.

„Protože jsem to nevěděla! Já..nevěděla jsme, že jseš v nemocnici! Alex mi to řekl až potom co jsem se s tebou pohádala. Z nemocnice mi nevolali, protože už ti je osmnáct a Alexovi volali! Protože byl na seznamu těch víc zodpovědných." přiznala se.

„Em, já vím, že nejsem dobrá máma a že je to od tátovi smrti jiný a že tady není Alex, ale musíme to zvládnout a že si tímhle procházíš, že si tě nevšímám jsem nevěděla. A strašně mě to mrz.."

„Neříkej mrzí." nesnáším to, zvlášť od tátovi smrti, kdy jsem to slovo slyšela pořád.

„Prostě chci říct, že se omlouvám. Omlouvám se."