Okouzleni prvním pohledem

6. kapitola

Když vyjdu z domu, už tam stojí. Má na sobě černé obtáhlé tričko a modré džíny s páskem.

„Ahoj!" pozdravím ho a on mě též.

„Tak kam chceš jít?" zeptám se i když asi vím kam.

„Jen tak okolo." ozví se odpověď, kterou jsem čekala.

„Tak jo." přikývnu a vydáme se na cestičku, která vede na menší pole.

„Proč jsi to udělal?" zeptám se.

„Mohl jsi mě tam klidně nechat, nemusel sis všímat holky, která jednu dostala, protože upřímně jsi byl jedinej, kdo si mě tam všímal. Což je smutný." celou dobu mám hlavu zabořenou do země a pozoruju asfalt, po kterém jdem.

„Treba jsem to udělal ze slušnosti." pokrčí rameny.

„Ne to to jsi neudělal. Víš jsem taková ta která jde chodbou a nikdo se na ni ani nepodívá, klidně se může postavit na stůl a zařvat na celou jídelnu sprostý slova a nikdo si toho nevšimne až teda na Fab a ségru a…Nata…" jeho jméno vyslovíme šeptem. Když si na něj vzpomenu, zuří ve mně vztek.

„Nate je ten co tě včera…"

„Jo, je to kamarád z dětství a už od jednadvaceti se tak zlejva do němoty a pak.."

„Mlati lidí bezdůvodně." řekneme naráz.

„A ty nevíš proč to dělá? Protože nebude to jen tak, víš tohle lidí normálně nedělaj." zeptá se mě.

„Máš s tím nějakou zkušenost?" odpovím otázkou.

„Ne.. vlastně jo, ale…" povzdechne si.

„Ehm, když mi umřela ségra..na autonehodu, nedával jsem to psychicky. Každý den jsem se za to proklínal a utápěl se v chlastu. Vždycky večer jsem šel někam do klubu nebo na párty a tam se tolik opil, že jsem nevěděl, kde jsem a kdo jsem a pak jsem vyšel ven, zmlátil a každýho kolemjdoucího co mi chtěl pomoct. A bylo mi jedno jestli to byla ženská nebo chlap."

„Pomohlo to v něčem?"

„Ne. Tohle nikdy nepomůže."

„Ethane, je mi to líto, to s tvou sestrou."

„Díky." přikývne a já přikývnu nazpět.