Okouzleni prvním pohledem

5. kapitola

Probudím se s trhnutím na posteli. Na nemocniční posteli.

Vidění mám ještě trochu rozmazané, ale tvář která je přede rozpoznám hned.

„Alexi?" snažím se říct, ale skoro se neslyším. .

„Dobré ránko sestřičko." zazubi se a já se usmeju.

„Kdys přijel?"

„To není důležitý, teď jsi důležitá ty. Co se ti proboha stalo, že musíš být v nemocnici?!"

„Nate. Nate se opil a dal mi do obličeje a já to tak trošku nezvládla." ukážu na svůj obličej na kterém cítím, že je nateklý.

Alex vykuli oči. „Nate? To je debil."

„Jo. Nebyl tady někdo? Třeba Fab nebo Julie?" nebo kluk z balkónu. Chtěla jsem říct, ale co by tady dělal, když ten si mě taky určitě ani nevšiml.

„Ne. Myslím, že jsem tu první." oznámí mi a já zavřu posmutněle oči a zas usnu.

Z nemocnice mě pustí hned po ranním vyšetření.

Když přijdeme domů mamka se ségrou sedí u stolu.

„Ahoj!" řekneme naráz s Alexem.

Všechny oči se úpí na Alexe a já se zase cítím jako nic. Jo přijel Alex, ale já jsem byla v nemocnici.

„Alexi konečně jsi tady!" běží ho máma obejmout.

„Jaká byla cesta?" začne se vyptávat Alexe Maggie a já se cítím jako neviditelná.

Přijde mi, že to neví, že tady ani nejsem nebo že jsem doteď spala v pokoji.

Svěsím hlavu a jdu do pokoje na tohle nemám náladu.

Lehnu si do postele a jen koukám na strop.

Jsem až tak na nic, že i když se mi něco stane nikdo si mě nemusí všímat? Ani moje vlastní matka? Sestra? Furt myslím na to, že je tady i Alex, ten byl jediný, který za mnou přijel do nemocnice a ani se nešel pozdravit svou rodinou, šel nejdřív za mnou. Je jako táta.

Táta by mě taky dal na první místo, ale stejně tam teď Alex sedí a povídá si s nima o svý cestě a škole.

Z mých myšlenek mě vyvede vyzvánění telefonu.

Zvednu ho z nočního stolku a na displeji vidím neznámé číslo.

Položím ho zpátky na stolek a nechám ho vyzvánět.

Ale co když to bude z nemocnice, říkali přece, že se ozvou.

Zvednu se do sedu a hovor přijmu.

„Haló?"

„Ehm je to Emily? Emily Williamsová?"
ozve se známý hlas.

„Jo..jo to jsem já." zakoktam.

„Ahooj, to jsem já, Ethan, kluk do kterého jsi narazila, když jsi běžela do školy a když jsi šla ze záchoda a Ethan, který tě včera odvezl do nemocnice."

Ethan. Kluk z balkónu.

To byl on. On mě zachránil, když mě Natě praštil. On tam byl a všímal si mě.

„Jo to jsi ty. Děkuju, že jsi mě zachránil. Co potřebuješ?"

Zasměje se. „Zachranit je silný slovo. Nic to nebylo, ale chtěl jsem vědět jak ti je?"

„Jo, v pohodě." ozve se dlouhé trapné ticho a já zničehonic vyhrknu. „Nechces jít ven?" samotnou mě to překvapí.

Moje srdce buší, že se divím že ho neslyší Ethan na druhé straně.

„Moc rád. Můžeš hned? Mám čas." spadne ze mě obrovský kámen.

„Jasne, tak před barákem."

„Zatim." ukončí hovor.

Ethan mě pozval ven. Teda vlastně já pozvala jeho.

Nic to neznamená.

Jen si chci s ním popovídat, proč to udělal?

Proč mě tam nenechal ležet, aby si pro mě přišla Fab nebo Maggie?