Maybe I Just Love You (Niall Horan CZ)

Sedmnáctá kapitola

*Polovina března*

Stojíme v zákulisí. Já, Pezz, Soph a El.

,,Ty to zvládneš! Dívej se na nás a všechno bude v pohodě, jasný?" Uklidňují mě. Takže musím se vám ,,pochlubit". Byla jsem donucena -asi 15 lidmi- ať okamžitě jdu na konkurz do školního muzikálu. Máme jim tam zazpívat jednu libovolnou píseň. Vybrala jsem si Best Song Ever od kluků jako takovou připomínku na ně. Sama se doprovodím na klavír. Nikdy jsem do toho blbýho muzikálu nechtěla a teď se tady stresuju!

,,Jasný, jasný."

,,Jdeme si sednout, vytři jim zrak!" Objímají mě a odchází. Když slyším ostatní hlásící se, jak zpívají, říkám si: Nemám šanci. Oni jsou dobří, mají nějaké zkušenosti, protože tohle rozhodně není první muzikál na téhle škole. Sedíme vzadu a oni si nás postupně volají. Všem tleskají, och to ne, co když já budu jediná, které nezatleskají, protože budu mít nejhorší vystoupení? Ario, uklidni se už! Nejradši bych si dala facku, ale to by vypadalo před ostatníma divně.

,,Aria Stonerová?"

,,Ano!"

,,Jsi na řadě," volají mě. Sakra. Neochotně se zvedám ze židle v naději, že si uvědomí, že už mají všechny role obsazené a řeknou mi ,,zkuste to příště", ale ono se to pořád neděje. Najednou stojím před porotu a z půlky zaplněným sálem. V rychlosti se snažím najít holky, mám štěstí, sedí v páté řádě více napravo, takže na ně dokonale uvidím. Ne, neneee! Pezz to natáčí! Přísahám bohu, že jestli to přežiju, tak jí zabiju!

,,Slečno Stonerová, můžete začít," říká jedna z učitelek. Ani nevím, jak se jmenuje. Sedám si ke klavíru, klepu se jak blázen. Začínám pomalu hrát. Když už mám začít zpívat, nic se neděje.

,,Mohla... Mohla bych začít ještě jednou?"

,,Ano, to bude asi nejlepší," říká ironicky pan Guser. Sbormistr našeho školního sboru. Hraju tedy od znova a konečně začínám i zpívat: ,,Maybe it's the way she walked.."

Sem tam se podívám na holky a ty mi ukazují palce nahoru. Aspoň někomu se to líbí. Po zakončení mého vystoupení vstávám od piána a co nevidím? Učitelé stojí a tleskají mi. Slyším i pár lidí z davu, jak volají: ,,JOO! ARIA! WOHOOOU!!!! YEEES!!!"

A pak jdu zase do ,,práce". Ještě na začátku ledna jsem si myslela, že to zvládnu, ale to jsem se pletla. Newt mi začal dávat víc zákazníku a tak mnohem surovějších. Mlátí mě, poutají mě a pak si užívají. Když se Newta konečně ptám, kdy to peklo skončí, odpovídá: ,,Snad sis nemyslela, že to bude tak jednoduchý, teď zrovna na tobě vydělávám dost slušný částky, pískle, tak se opovaž něco pokazit!" Domů chodím vždy jako tělo bez duše. Často i zvracím, jestli to takhle půjde dál, budu zvracet i normální jídlo. Já vím, už začíná jít do tuhýho, ale kvůli mámě to zvládnu! Dneska mě znásilnili jen dva. Ano, já tomu říkám takhle, protože nijak jinak se tomu říct nedá. Sklouzávám po zdi koupelny, která je vedle pokoje od zámku, a brečím. Už to asi dál opravdu nezvládnu. Bolí mě všechno, mám i modřiny a škrábance, nikdo si toho nesmí všimnou. Beru mobil a okamžitě vytáčím Joshovo číslo, chvilku čekám a pak to konečně bere: ,,Ario!"

,,Joshi.." Říkám slabým hlasem.

,,Jsi nahlas, takže tě všichni slyšíme," Je veselý. Všichni jsou veselí. Já mlčím a brečím.

,,Ario? Jsi v pohodě?" Zvážní.

,,Udělala jsem strašnou chybu... A potřebuju vás tady!" Brečím jim do telefonu. Pak slyším, jak přichází Newt.

,,Musím jít," stačím ještě říct a pokládám to. Říká, ať už si jdu domů, dneska by se se mnou stejně nic nebylo. Poslouchám ho a jdu pryč. Pryč z tohohle místa, pryč z toho podniknu, pryč z Londýna, pryč z Anglie! Chci domů.. Do Atlanticwoodu!