Maybe I Just Love You (Niall Horan CZ)

Osmnáctá kapitola

Jdu rovnou domů. Ubrečená, pomlácená a zničená. Chybí mi Josh. Neskutečně mi chybí. I ostatní kluci mi chybí! Naštěstí už je 17. 3. a oni se sem vrátí kolem 27. 4., už jenom kousek. Cestou domů potkávám ,,svého" klienta.

,,Ario! Ahoj prdelko," jde ke mně. Och jen to ne. Nic mu neříkám a jdu dál, obcházím ho, jako kdybych ho neviděla, ale jemu se to nelíbí. Chytá mě za loket a táhle zpátky k sobě. Tahá mě vzadu za vlasy, chce abych se zaklonila a daří se mu to. Když už koukám do toho hnusnýho ksichtu, strká mi do pusy ten jeho jazyk. Snažím se mu vyškubnout, ale je příliš silný. Bere mě za ruku a tahá do uličky, kde mi servává kalhoty a už je zase ve mně. Do prdele, on nemá ochranu! Naštěstí se domě neudělal, musel domů. Mám víc štěstí než rozumu. Nechává mě tam, v tmavé slepé uličce Londýna. Nikde nikdo, kdo by mi mohl pomoct. Pomalu si zpátky nadávám oblečení, beru kabelku a jdu zase zpátky směr domov. Ne, domů nepůjdu. Jdu do nějakého klubu, který vidím po cestě. Je tu dost lidí, dobrý, mezi nimi se ztratím. Házím do sebe panáky, jednoho po druhém.

,,Můžu vás na něco pozvat, slečno?" Přišel ke mně chlap, mohlo mu být kolem 30.

,,Ne díky, chci být sama," odpálkovávám ho.

,,Taková krásná a sama?" Ale já už jsem tak nalitá, že nevnímám, kolik je kolem mě lidí. Bavíme se, dáváme si panáky a všechno to pití, o které si on říká. Pak ho čapnu za ruku a jdeme na taneční parket. Docela jsem se rozjela, na to, že nerada ukazuje svoje taneční pohyby před lidmi.

*Kolem půl 4 ráno*

Potácím se ze strany na stranu. Kde jsem? Kde vůbec bydlím? Jsem v hajzlu. Hele, tenhle barák znám. Začínám se smát, nemám ponětí proč. Jdu dovnitř, naštěstí je to můj barák, nikam jsem se nevloupala.

,,Mohla. Bys. Nám. Laskavě. Vysvětlit. Kde. Seš?!" A kurva. Máma.

,,Kde bych jako *škit* měla být? *škit*" a zase se začínám smát. Pak letí facka od táty a to je všechno, co si z té noci pamatuju.

*Poledne*

Příšerně mě bolí hlava a tělo. Nemůžu se ani pořádně pohnout. Ležím na gauči a vedle sebe mám kýbl. Fuj, v noci jsem zřejmě párkrát zvracela. Na hodinách je 12, ale já na to seru, do školy nepůjdu ani náhodou. Doma zase nikdo není. Pomalu, opravdu hodně pomalu vstávám a jdu do koupelny, kde si dávám studenou sprchu. Aaaa... Mnohem lepší. Dívám se na žiletku na proti sobě.

,,Ježiši Ario, takovej zoufalej magor zas nejseš," říkám si nahlas. V kuchyni mám vzkaz: ,,Děti spí u kamarádů, vrátíme se pozdě večer, opovaž se zas někam jít. Máma a táta."

Jak jim to mám vysvětlit?! Když jím snídani, přemýšlím, jak to podat. Pak se dívám na mobil a mám tam asi 18 nepřijatých hovorů a pár zpráv. Volal mi hlavně Josh, asi 12x, a ty zprávy jsou taky od něj. Ne, to.. To ne! Letím nahoru do pokoje, dívám se na net. Kurva už. Moje fotky jsou všude, jak s klientem, tak i v tom klubu. Už chápu ty jeho SMS: ,,Já ti věřil a když nejsem v Anglii, tak ty takhle?! Ty jsi pěkná děvka! Nechoď mi na oči, nechoď NIKOMU Z NÁS na oči!"

Ach to ne.. Josh mě nenávidí. Kluci mě nenávidí. Holky mě nenávidí. Ztratila jsem všechno. Do prdele, co teď mám jako dělat?! Volám holkám, ale ty se mnou nechtějí mít nic společného. Josh to ani nebere a když mi to vzal Harry a já řekla: ,,Harry já ti to vysvětlím," tak to pověsil.

Shrňme si to: Přišla jsem o kluka. O přátele, o Nialla, o Harryho, prostě všechny! Ve škole už mám druhý neomluvený, zameškaný den, mám průser u rodičů, každý pondělí mě prodávají jako děvku + mě k tomu polovina světa nenávidí. Hm, slušný.