Maybe I Just Love You (Niall Horan CZ)

Třetí kapitola

Do školy jsem nastoupila až v pondělí následujícího týdne. A čekala jsem to horší.

,,Dnes k nám přišla nová studentka, tak doufám, že se k ní budete chovat příjemně, slečno Stonerová? Mohla byste prosím jít sem dopředu a něco nám říct?" Až teď si mě všichni všimli.

,,Tu si zabírám!" řekl kluk, který seděl dvě lavice přede mnou. Nevím, jestli mi to má lichotit nebo jestli se mám cítit trapně. Ale co jsem si všimla, ten kluk je jeden z nejvíc chtěných na škole, všechny holky se na něj lepí a jsou jako zmanipulované, když kolem nich projde. Šla jsem tedy dopředu.

,,Em, ahoj, jsem Aria, přistěhovali jsme se sem s rodinou asi před týdnem z Pensylvánie."

,,Proč?" zeptal se učitel.

,,Táta dostal novou práci, ale tu mohl dělat jenom tady, takže.." Učitel se jenom usmál. Už jsem nevěděla, co mám říct, tak jsem si šla zpátky sednout dozadu.

,,Děkujeme, slečno Stonerová a teď zpátky k otázce feminismu..."

Oběd dopadl dobře, protože mě k sobě zvaly holky ze třídy.

,,Já jsem Lisa, tohle je Jessica a tohle Lilly," představila je.

,,Těší mě, já jsem Aria."

,,My víme, řekni nám o sobě víc." Tak jsem jim něco málo řekla. O sourozencích, o Benovi, o Haně a Kate, ale o písničkách nikomu neříkám. A po mém povídání přišly na řadu ony. Všechny mají rády nákupy, toho kluka, který si mě ,,zabral" a svoje vlasy. No, neříkám, že kdyby by někdo nabídl, jestli bych nešla na nákupy, že bych odmítla, ale každý den to taky nemusím mít, své vlasy mám ráda, ale ke kadeřnici taky nechodím každý týden.

Škola mi skončila v půl 4 a domů jsem přišla ve 4. Nudila jsem se a úkoly jsem žádné nedostala, takže jsem se převlékla do šortek a tenisek.

,,Jdu si zaběhat," řekla jsem rodičům, neměli s tím problém. Na škole v Pensylvánii jsem patřila mezi nejlepší běžkyně, dokonce jsem byla i na soutěži, ale skončila jsem předposlední. Běžím ulicemi Londýna, do uší mi zpívá Demi Lovato, myslím na domov. Ne na ten nový, na ten starý a po tvářích mi začínají téct slzy, je jich moc, moc najednou, je jich tak moc, že přestávám vidět pořádně na cestu!

,,ÁÁÁ!" křičím, když padám na zem. Pěkně jsem se tu složila, jen co je pravda. Doufám, že mě neviděl nikdo známý. Přede mnou stojí hlouček lidí, ano dívají se na mě a ano, smějí se mi, dokud jejich pozornost nezaujme něco jiného. Z budovy, u které stojí a já sedím na chodníku, vychází 5 postav. Těžko říct, kdo je to, ale celá skupinka lidí, převážně holek, začíná ječet a hysterčit. Asi to bude někdo slavný. Ale přes ty lidi nikoho pořádně nevidím, když auto s pěticí odjíždí, nezůstává tu nikdo. I tak vychází někdo z budovy, nějaký kluk. Jde směrem ke mně, ach ne, vstala bych, ale poraněná noha mi to nedovoluje.

,,Ahoj, nepotřebuješ pomoct?" ptá se kluk. Je vysoký, v pravém uchu má černou ťupku, to bude náušnice, co jiného, má hnědé krátké vlasy a na ruce má tetování a usmívá se na mě dokonale oslnivým úsměvem.

,,Em, nejspíš jo," dala jsem před sebe levou nohu, nevypadalo to dobře, měla jsem jí pořádně nateklou.

,,Ukaž, vezmu tě do nemocnice," řekl, vzal mě do náruče a šel se mnou směrem k svému autu. Úplně cizí kluk, kterého jsem poznala asi před 20 vteřinami, mě nakládá do auta a jede se mnou do nemocnice. Asi to není dobrý nápad, ale něco uvnitř mi říká, ať mu věřím a ať se nebojím. To něco poslouchám. Uprostřed cesty se zeptal: ,,Nejsi náhodou ze Států?"

,,Jsem, jak jsi to poznal?"

,,Podle přízvuku," řekl, podíval se na mě a usmál se.

,,Přistěhovali jsme se sem minulý týden," a historku jsem vyprávěla po druhé.

V nemocnici řekli, že to naštěstí není zlomené, jenom naražené. Pak mě superman - neznám jeho jméno, takže mu říkám takhle, protože mě teoreticky zachránil, bez něho bych se tam válela ještě teď - hodil domů.

,,Tak Ario, jsme tady," řekl, když mi pomohl dobelhat se ke dveřím.

,,Děkuju za pomoc a za to svezení do nemocnice a pak domů," poděkovala jsem a odemkla.

,,Rádo se stalo, tak zase někdy, čau. Jo a! Jsem Josh, Josh Devine," dodal.