Maybe I Just Love You (Niall Horan CZ)

Devatenáctá kapitola

Když se rodiče kolem 11 večer vrátili a vyptávali se, co se děje, řekla jsem jim, že se se mnou Josh rozešel. Na jednu stranu je to pravda, na druhou stranu to není důvod, proč jsem včera udělala to, co jsem udělala. No co, můžou být rádi, že jsou v klidu.

*O 2 měsíce později - z pohledu Ely*

,,Pane doktore, udělejte s ní něco, vždyť ona už ani nevypadá, jako naše dcera, ani se tak už nechová. Sedí v pokoji na židli, kouká do nikam a nemluví. Nebaví se ani se svým bráchou, všechny ignoruje. To, co jí před tím bavilo, je jí teď úplně cizí. Ve škole propadá, já už nevím, co s ní máme dělat!"

,,Pošlete ji za mnou, třeba v pátek odpoledne."

,,Ale v pátek má atletiku."

,,Vy si myslíte, že je ve stavu, kdy tam půjde?"

,,...Asi máte pravdu, dobře, v pátek odpoledne."

*Pátek - 3 hodiny odpoledne - z pohledu Arii*

Jsem u cvokaře. Normálně mě poslali ke cvokaři. Máma říká, že to tak není, ale já vím, že už mě nechtějí doma, tak mě pošlou ke cvokaři, který řekne, ať mě šoupnou do nějakého ústavu. Úplně to vidím. Sedím na křesle a čumím před sebe, poslední dobou vlastně nic jiného nedělám.

,,Tak Ario, povídej, co s děje."

,,Vám se tak budu svěřovat. Stejně mě pošlete do cvokárny, tak je jedno, co vám tu nakecám."

,,Ario, poslouchej," no a od téhle chvíle jsem ho nevnímala. Byla jsem tam asi hodinu a půl a stejně ze mě nic nedostal.

,,Přijďte příští týden, snad dostane rozum," říká cvokař mámě při odchodu. Mamka do mě po cestě něco hučí, ale já jí ignoruju. Pořád myslím na Joshe. On byl úplně jiný než Ben. Vážil si mě. Doma si sedám na židli a zase čumím do zdi.

,,Ario! Je tu nějaký kluk, hledá tebe!" Volá na mě mamka. Bože, jestli to bude zase někdo, kdo se mi bude vysmívat, už to nezvládnu. Jdu tedy dolů. Nemůžu uvěřit vlastním očím. To není možný!

,,Nialle?!" Stojí tam. Opravdu tam stojí. Rychle ho chytám kolem krku a objímám. On mi to objetí s chutí oplácí. Mačkáme se k sobě jako děti.

,,Ario, musíš mi říct pravdu." Tlačí na mě, když jsme u mě v pokoji.

,,Jakou pravdu?"

,,Hele, já si toho všiml. Jak se strašně změnila, v říjnu jsi byla takový malý štěstíčko, vždycky dobře naladěná a teď? Podívej se na sebe."

,,Nialle, já-"

,,Já nic. Prostě mi to musíš říct. Hned." Zase se začínám klepat. Už je to tu. Co mám dělat? Zradit rodiče pro moje vlastní štěstí nebo v tom pokračovat pro štěstí našich. Váhám.

,,Hele, já vím, že je to možná něco, co někomu ublíží, ale prosím.. Musíš mi to říct! Když mi to řekneš, tak... Tak ti taky něco řeknu." Ach jo, neříkám, že nejsem zvědavá, ale.. Já mu to nechci říct! Přemlouvá mě, strašně dlouho, skoro celé odpoledne. Už mu říkám ,,Jojo, řeknu ti to, ale až za chvíli, prosím" a to opakuju stále dokola.

,,Ario mluv už!" Vyjede na mě. Tak jo, tohle mě trochu vyděsilo.

,,....Dobře," rozhoduju se na konec...

Trvá to trochu déle než mu to všechno řeknu. Civím na mě s otevřenou pusou.

,,To.. Si děláš srandu, že jo?! Co je to za svini, která tě do toho přinutila?! Až ho potkám, rozbiju mu držku!"

,,Nialle, prosím tě, nikomu to nesmíš říct!" Brečím mu v náručí. On slibuje. Sedím mu na klíně a brečím, on se se mnou zase houpe, jako tenkrát. Ta jeho vůně, na tu nic nemá!

,,Teď ty."

,,Co já?"

,,Jsi na řadě, máš mi přeci něco říct."

,,Jo tohle. Dobře, zamiloval jsem se."

,,Ou.. Aha a kdo je ta šťastná?" Usmívám se na něho.

,,To už ne! Řekl jsem jednu věc!"

,,To jsi neřekl!"

,,Jo řekl!"

,,Dobře, si to nech," naštvávám se, ale jen tak na oko. Zvedají se mu ruce k mému tělo.

,,Počkej počkej, Horane, co si jako myslíš, že-" Nestačím to doříct a už ležím na zemi a brečím smíchy. On mě lechtá!

,,Neee! Nialle! Dost! Já se počůrám!" Směju se jak na lesy. On ne a ne přestat. Po 5 minutách prošení konečně přestává.

,,Musím jít do studia, management nám oznámil, že konkurenční společnost má na albu 16 písniček + dva bonusy, ale máme jenom jednu písničku, takže jsme tak trochu v háji, musíme to mít do pátku," řekl mi u dveří.

,,Do pátku?! To je za 4 dny! Jestli bys chtěl, můžu.. Můžu ti pomoct," nabídla jsem se.

,,Budu rád," usmál se. Co s mýma písničkama, které nikdo nechce? Takhle s nima Niall může aspoň něco udělat. Loučíme se objetím a Niall odchází.

Doktor mi doporučil psát si deník. Už tam mám napsané skoro všechno od toho stěhování, včetně té mé ,,prácičky". Jen doufám, že to Nialler opravdu nikomu neřekne, věřím mu..