"Tiffani?" podle hlasu jsem poznala, že je to Mickey. Ale teď jsem neměla náladu. Snažil se otevřít, dveře, které byli zamčené.
"Vypadni!" zakřičela jsem. "Nechci nikoho vidět! Chci být sakra sama!" chtěla jsem umřít. Ale nemohla jsem. Jaké to štěstí, že jsem upír.
"Ti-"
"Michaeli řekla jsem ať vypadneš!" zakřičela jsem. Snad nikdy jsem ještě nepoužila celé jeho jméno. Pro mě to byl jenom Mickey. Slyšela jsem jeho vzdalující kroky. Věděla jsem, že tu nemůžu zůstat. Potřebuju na čerstvý vzduch.
Otevřela jsem okno a vyskočila. Dopadla jsem na nohy. Rozhlídla jsem se, jestli mě někdo neviděl, ale nikdo tu nebyl. Rozběhla jsem se pryč. Co nejdál od domu.
Ani jsem nevěděla kam běžím. Znala jsem to tu. Bydlela jsem to od narození, ale nikdy jsem neměla oblíbené místo. Nenáviděla jsem to tu! Najednou jsem cítila náraz, jak jsem do někoho narazila. Tím jak jsem to nečekala jsem spadla na zem.
Vzhlídla jsem a uviděla jsem osobu, kterou jsem nečekala.
"Tiffani, co tu děláš?" stejně jako já vypadala i Merida (byla v povídce zmíněna jenom jednou :D Kamarádka její matky :D)
"No teď tu bydlím." řekla jsem a stoupla si. Oprášila jsem si kalhoty. "Tak ráda tě vidím." vyhrkla jsem.
"Já tebe taky holčičko." Merida mě objala. Měla jsem jí ráda. Bylo mi líto, že jsem se s ní přestala vídat. Ale připomínala mi mámu a to mě zabíjelo.
"Nechceš zajít na kafe?" zeptala se s úsměvem. Ohlídla jsem se. Kluci nikde. otočila jsem se na Meridu s úsměvem.
"Jistě." řekla jsem.
Seděli jsme v malé kavárně, kam jsme chodili s mámou. Měli tu báječné sušenky. Škoda, že už nejím lidské jídlo. Ráda bych si jednu dala.
"Tak jak se máš?" zeptala se Merida a napila se svého cappuccina. Já jsem si objednala obyčejnou vodu. I to mi dělalo problém vypít.
"Dobře." přikývla jsem. Kromě toho, že je na mě Ash naštvaný a mě to láme srdce. Nemůžu na to myslet. Chce se mi brečet!
"To je dobře." usmála se. "Tvoje máma by to tak chtěla."
"Já vím." zašeptala jsem. Pohledem jsem sklouzla na mou ruku, kde jsem měla prstýnek. Rychle jsem uhla pohledem.
"Měla bych jít." řekla jsem rychle. "Promiň, ale něco mám." smutně jsem se usmála. "Určitě se ozvu." nahla jsem se k ní a dala jí pusu na tvář.
"Budu ráda, když se ozveš." usmála se. Zamávala jsem jí a spěchala pryč. Najednou jsem ucítila tu vůni ze snu. Otočila jsem se tím směrem, odkud jsem to cítila. Rozběhla jsem se tam.
Když jsem doběhla na místo, uviděla jsem dívku. Mohlo jí bát tak 20. Z nosu jí tekla krev a mumlala nadávky. Měla bych se otočit a nechat jí být. Ale nemohla jsem. Měla jsem na ní chuť a nikdo nebyl na blízko. Vydala jsem se k ní.
"Jsi v pohodě?" zeptala jsem se. Dívka se na mě koukla.
"Jo jasně. Jenom jsem se rozešla s přítelem. Nevzal to dobře." ušklíbla se.
"To znám." usmála jsem se. Rychle jsem jí přimáčkla na zeď. Držela jsem jí pod krkem, takže nemohla křičet. Dívala se na mě vyděšeně. Popravdě? Taky bych se bála.
"Neboj se. Nebude to bolet." ušklíbla jsem se. Cítila jsem jak se mi v pusu objevili špičáky. Znamení, že se můžu dát do svačiny. Zakousla jsem se jí do krku. Kroutila se sebou, snažila se mě odstrčit, ale neměla šanci. Vypila jsem jí do poslední kapičky. Odhodila jsem jí stranou a pohodila si s vlasy.
"Tak, co teď s tebou?" zeptala jsem se pro sebe. "Hmm? Ty mi asi neodpovíš, co? Asi tě tu prostě nechám." pokrčila jsem rameny. Klekla jsem si k ní a trochu jsem jí upravila. Když jsem byla spokojená zvedla jsem se a dala se na odchod. Nikdo tu nebyl.
Dneska mám takový štěstí. Ale všechno to, co jsem teď udělala jsem si začala uvědomovat až teď. Zabila jsem člověka. Dívku, která před sebou měla budoucnost. Bože, co to jsem za zrůdu? Jak jsem to mohla udělat? Opřela jsem se o pouliční lampu a předklonila se.
Kluci měli pravdu. Vina. Musela jsem domů. Hned! Nebo ne. Radši bych měla jet někam, kde budu sama. Ale co Rosie?
"Sakra!" vykřikla jsem. Narovnala jsem a rozhlídla se. Na ulici nikdo nebyl.
"Tiffani?" uslyšela jsem za sebou. Otočila jsem se.
"Calume." špitla jsem. Rychle ke mě došel, zrovna ve chvíli, kdy se mi podlomily kolena. Bez problémů mě chytl.
"Co se stalo?" zeptal se.
"Zabila jsem jí." vzlykla jsem. "Tu dívku tam." ukázala jsem na místo, kde jsem jí nechala ležet.
"Proboha." zašeptal Calum. "Pojď domů." Vzal mě do náruče. Byla jsem mu vděčná, nevěděla jsem, jestli mi nohy budou pracovat.
