"Jo počkat, na to vlastně nemáte tolik síly." ušklíbla jsem se. "Možná zapomínáte, kdo vlastně jsem. A máš štěstí, že kluci se zachvíli proberou." koukla jse se na Penelopu. "Bylo to naposledy, co jsi jim udělala tím kouzlem na zlomení vazu."
"Tiffani nebuď hloupá a vrať Penelope to dítě. Postaráme se o něho. Můžeš ho navštěvovat." promluvil táta. Koukla jsem se na něho.
"Nikdy." řekla jsem. Přebehla jsem ke dveřím řidiče a nasedla. Nastartovala jsem auto a rychle vyjela z cesty. Viděla jsem jak vzduchem proletěla tátova dýka, který nás naštěstí minula.
"Kam to jedeme?" zeptala se vzadu Rosie.
"Musíme se schovat zlatíčko." zašeptala jsem. Bála jsem se nechat kluky o samotě, ale jim snad nic neudělají nebo se snad mýlím? "Rosie všechno bude vpořádku jo? Zavezu tě do lesa, kde je Lucy a nechám tě tam. Potom se musím vrátit za klukama. A hned potom si pro tebe zase přijedu."
"Ale musíš mislíbit, že se ti nic nestane." vzlykla. Chtěla jsem jí objat, ale teď jsem se hlavně musela dostat do lesa k Lucy.
"Slibuji." přikývla jsem a vyjela z města.
Hned jak jsem zastavila jsem vzala Rosie do náruče. Zamkla jsem auto a spěchala k domu Sebastiána, kde by měla být Lucy. Zaťukala jsem na velké dveře. Rosie měla opřenou hlavu o moje rameno a potichu oddechovala.
"Bože Tiff, co tu děláte?" zeptal se překvapeně Seb, když otevřel dveře.
"Je tu Lucy?"zeptala jsem se a ignorovala jeho otázku. Přikývl a pozval mě do domu. Lucy seděla v obyváku. Hned jak nás uviděla si stoupla.
"Co se děje?" zeptala se a došla k nám. Pohladila Rosie p vláskách.
"Pohlídáš jí? Musím se tam vrátit. Kluci byli v bezvědomí když jsem odjížděla a byla tam Penelopa s mým tátou." vyhrkla jsem ze sebe rychle.
"Počkat tvůj táta?" zarazila se. Přikývla jsem. "Jasně, že jí pohlídám." zašeptala.
"Děkuju." špitla jsem. Položila jsem Rosie na gauč. "Hned se vrátím." zašeptala jsem. Sklonila jsem se a vtiska jí pusu na čelo.
"Nemám jít s tebou?" zeptal se Seb. Koukla jsem se na něho a zakroutila hlavou.
"Zvládnu to Měla bych jít, až moc se ně bojím." řekla jsem. Než stihli něco udělat, byla jsem pryč. Seděla jsem ve svém autě a jela, co nejrychleji domů.Když jsem dojela oparně jsem zastavila. Nezdálo se, že by tu někdo v okolí byl.
Vešla jsem do domu a hned zamířila do obyváku, kde by měli být kluci. Ale nenašla jsem je tam. Prohledala jsem celý dům, ale nikde tu nebyli.
"Vrátím ti je, když mi vrátíš Rosie." ozvalo se za mnou. Otočila jsem se. Penelopa stála vedle táty.
"Myslíš, že se tě bojím?" zasmála jsem se. "Tak. aby bylo jasno. Jedním pohybem bych vás mohla zabít. Ale mám nevlastní bratry, kteří si zaslouží otce, protože vím jaké to je bez něho vyrůstat." koukla jsem se na tátu ve kterém se na minutu něco zlomilo. Ale potom se vrátil výraz bez emocí.
"Tím pádem ti dochází, že Rosie nemůže vyrůstat bez rodiny!" vykřikla Penelopa.
"Rosie má rodinu." zakroutila jsem hlavou. "Možná nemáme stejnou krev, ale všichni jí milujeme. zašeptala jsem. "A jestli chceš zkusit soudy, ty ti nepomůžou. Jako matka si zklamala. A teď mě omluvte." chtěla jsem kolem nich projít, ale někdo mě chytl za zápěstí. "Okamžitě mě pusť." zasyčela jsem na tátu.
"Až dáš Rosie Penelopě:" upíří silou jsem ho natlačila na zeď. Penelopa chtěla něco udělat, ale byla jsem rychejší. Oba dva teď byli vedle sebe a já je držela u zdi. Každého jednou rukou.
"Tak naposledy." začala jsem. "Necháte mě a moji rodinu na pokoji." zasyčela jsem "Jinak si mě nepřejte." pustila jsem je a oni spadli na zem. Drželi se za krk a hlasitě oddechovali. Asi jsem je držela moc silně. No to je teď jedno.
Došla jsem dolů a zavřela oči. Soustředila jsem se, abych zjistila, kde jsou kluci. Žádné kouzlo mě nemohlo zastavit. Byla jsem až moc silná. Slyšela jsem jak se zvedají a věděla, že bych už měla jít, ale pořád jsem nic nenacházela.
"Sakra, kde jsou?" zeptala jsem se pro sebe. A v tu chvíli kolem mé hlavy proletěla dýka. Koukla jsem se na horu na schody, kde stál táta a připravoval se na další hod.
"To nebylo hezký." zašklebila jsem se. Mávla jsem rukou a odhodila ho na zeď. Neměla jsem čas se starat, o to jestli je vpořádku. Porozhlídla jsem se. Kde je Penelopa, když není tady? A potom se to stalo, celý dům vybouchl.
__________________________________________________________________
Probudila jsem se na studené zemi. Kdyby bylo možné umřít, tak bych si to řekla, ale teď jsem se porozhlídla. Byla jsem v nějaké malé místnosti, která byla oddělená mřížemi.
"Tiffani jsi vpořádku?" ozvalo se z místnosti vedle. Došoupala jsem se tam.
"Kde to jsme?" zeptala jsem se Ashe.
"Nevím. Nemůžeme se od tadyma dostat. Ale možná, kdyby si to zkusila ty..."
"Rozumím." přikývla jsem. Přidržela jsem se mříží, abych se mohla postavit. Moje oblečení bylo špinavé od kouře a někdě bylo i spálené. Prozkoumala jsem mříže. "Jsou odolné proti upírům." vysvětlila jsem.
"A co čarodějkám?" ozval se odněkud Mickey.
"To hned zjistíme." použila jsem všechnu sílu na znižení mříž, ale odhodilo mě to do zadu. Narazila jsem do zdi.
"Jsi vpořádku?" zeptalo se všech pět kluků zaráz.
"Jo jsem." zalhala jsem. Pravda byla taková, že jsem se vůbec necítila vpohodě. Od doby, co jsem byla upír jsem se měla skvěle. Ale teď jsem měla bolesti, které jakoby mě zabíjeli zevnitř. Pokusila jsem se vstát ze země, ale neměla jsem sílu.
"Tvůj hlas tak nezní!" namítl Calum.
"Ne jsem ok." řekla jsem. "Vážně." pokusila jsem se pousmát, ikdyž mě možná neviděli. Teď jsem měla, ale jinou starost. Dostat se pryč.
