,,Pojď teď se mnou." vyzval mě otec.
,,Ukážu ti, kde budeš mít pokoj, převlékneš se do něčeho přijatelnějšího a dáme ti najíst, pak vymyslíme co dál," objasnil dnešní plán. Byla jsem unavená a už jsem neměla sílu, dál se hádat nebo protestovat.
Dnes se stalo tolik věcí, že moje podvědomí odmítalo vzdorovat a já se tak vydala za otcem do budovy chrámu.
Kamar-Taj bylo krásné a zároveň strašidelné místo. Vonělo dřevem a tvrdou prací a starými knihami, což se mi líbilo, ale na druhou stranu z něk byla znatelná energie, která mě svým způsobem děsila i uklidňovala.
Dřevěná lakovaná podlaha vrzala a mi vystoupali po schodech do prvního patra a malou chodbou se vydali k jedněm z mnoha dveří. Otec mi otevřel a já ho s tichými díky obešla a vplula do prostého pokoje.
Rozhlédla jsem se a objala si trup rukama. Všechno bylo tak cizí a provizorní, že jsem neměla ani zdaleka pocit domova a bezpečí. Velká skříň v rohu pokoje, postel u stěny, psací rozviklaný stůl, umyvadlo se zaprášeným zrcadlem a malé špinavé okno, kterým do místnosti dopadaly paprsky Asijského slunce.
,,Základní potřeby máš ve skříni, pobudeš tady jen pár dní, dokud nevymyslíme lepší útočiště. Doufali jsme, že tě tady nenajdou, ale mýlili jsme se," pronesl zklamaně otec a pokusil se mě povzbudit úsměvem.
,,Kdo my?" zeptala jsem se a usadila se na postel.
,,Já a SHIELD," odpověděl tiše. Jen přikývnu.
,,Telefon, notebook a skicák máš v zásuvce u stolu, knihovna je dvě chodby odsud," řekl a s tím opustil pokoj. Na nějakou dobu můj pokoj.
Vydechla jsem a vydala se ke stolu. Ze zmíněné zásuvky jsem vytáhla potřebné věci a skicák společně s tužkou si odložila na postel. Ze skříně jsem vytáhla staré velké triko a převlékla se do něj. Mělo široké rukávy, zelenou barvu, knoflíčky a náprsní kapsičku a celkem velký výstřih. Ale bylo moc pohodlné.
Umyla jsem si ruce v umyvadle, sundala si brýle a opláchla si unavený obličej. Chladná voda páchnoucí po železe mi příjemně uklidnila mysl. Usušila jsem si tvář i ruce o tričko a pohlédla na svůj odraz v zrcadle. Nasadila jsem si zpět brýle, přeměřila své různobarevné oči pohledem a krátké kudrnaté vlasy si svázala do vtipného culíku, ze kterého mi stejně většina krátkých pramínků lezla ven.
Usmála jsem se na svůj odraz a najednou se pokojem rozlehla tichá znělka mého vyzváněcího tónu.
Nechápavě jsem se otočila od umyvadla ke stolu pod oknem a pohlédla na vibrující mobil. Vydala jsem se ke stolu a podívala se na starý typ telefonu, který jsem vlastnila. Volal mi Elmund, můj účetní a kamarád v jednom.
,,Ahoj, Elmunde, děje se něco?" zeptala jsem se do sluchátka. Obvykle mi volal jen v situaci, kdy se nezdařilo částku převést na účet nebo aby mi popřál k narozeninám. A pokud vím, tak dnes narozeniny nemám.
,,Zlatíčko?" ozvalo se známým hlasem, který však zněl udýchaně a přerývavě.
,,Elmunde, jsi v pořádku? Co se děje?" naléhala jsem na svého účetního, který mi byl i blízkým přítelem.
,,Nemůžu ti to říkat po telefonu. Slyší nás. Přijdu dnes večer k tobě do ateliéru a tam to probereme, ano?" zeptal se naléhavě.
,,To nepůjde, nejsem ve Washingtonu, do ateliéru nechoď!" vyjekla jsem. Strach mi začal kolovat žilami. Elmund zněl najednou tak tajemně a ustaraně, že se to zcela vylučovalo s jeho obvyklým nadšením a zapálením pro věc.
,,Nemám už moc času," uslyšela jsem jeho výdech a bolestný sten. Srdce se mi sevřelo strachem. Žaludek se převrátil vzhůru nohama a ruce se mi třásly.
,,Vyhýbej se muži s buřinkou...to on v tom má prsty. Hnědooký muž s buřinkou..." říkal tiše.
,,Nikd...nesmííí...vědět, kd...jsi," ozvalo se šumění, jakoby ztrácel připojení. Pak to v telefonu několikrát zapraskalo a poslední Elmundova slova, která jsem byla schopná zaznamenat bylo tiché zakletí 'doprdele' a slova 'sbohem zlatíčko'.
,,Kenny?!" vpadl mi do pokoje otec a hned za ním se objevil i Steve.
Roztřeseně jsem na ně pohlédla a ze třesoucí ruky mi vypadl telefon.
,,Panebože," vydechla jsem tiše a padla na kolena na dřevěnou podlahu s rukama bezvládně vlajícími podél těla.