Následující tři dny Tommy Adama neviděl. A nejen on. Muž se zavřel do pracovny lorda Howarda, aby splnil svou misi, na kterou ho poslal král. Měl zjistit, kde se ztrácí peníze z královské pokladny a Jeho Veličenstvo Henry mělo podezření právě na lorda Howarda.
V celém hradě poklidně ubíhal život dál, ovšem fakt, že neměl lord Lambert nad Tommym dohled, v závěru dopadl tak, že byl Tommy zavřený ve své komnatě a nesměl se odsud hnout. Konečně tedy došlo i na knížky. Kdyby to věděl, vzal by si nějaké z domova, takhle mu je musela půjčit Anna.
Drobná světlovláska s roztomilým bříškem, které ještě úžasně zvýrazňovalo několik vrstev sukní, vklouzla do Tommyho pokoje. V rukách držela tři knihy, které položila na postel vedle napolo ležícího bratrance. Byl opřený o čelo postele, pod zády nadýchané polštářky, jednu ruku za hlavou a doslova hltal řádky v knize. Anna do něj mírně drbla.
„Vnímáš mě?" vyrušila ho od příběhu. Tommy sebou trhnul a zvedl oči k další hromádce knih.
„Děkuji, Anno. Nějak mě to chytlo, teď si snad budu přát, aby to své vyšetřování lord Lambert protahoval co nejdéle," ušklíbl se. Samozřejmě, že to byl vtip. Měl knížky rád, ale víc jak pár dní jim rozhodně věnovat nechtěl. Jedinou zásluhu, kterou měly a to dost podstatnou, bylo zamlžení Tommyho mysli. Podařilo se mu při čtení zapomenout na Adama a to hrozné fiasko na hradbách.
Už to byly tři dny, co se to stalo, pořád však na svých rtech cítil ten úžasný, s ničím nezaměnitelný, hluboký dotek rtů. Vyprávěl o tom Anně, byla žena, měl pocit, že ho snáze pochopí v oblastech romantiky. Někomu se prostě potřeboval svěřit se svými pocity. Vědoucně se při jeho vyprávění usmívala, jako kdyby takových polibků za svůj život zažila tisíce. Pak mu jen tak, bez hnutí brvou oznámila, že je do lorda Lamberta zamilovaný a tím to bylo vyřízené. První část plánu splněna, řekla ještě.
Tommy nebyl hloupý, sám poznal, že k Adamovi cítí náklonnost, dokonce velkou, ale co mu to bylo platné, když ji kromě těch několika minut necítil ze strany lorda? Tam, na hradbách, za svitu měsíce, když se políbili, to bylo tak jasné, křišťálově čisté, jak voda... Adamovy doteky, jeho vroucí polibky... Tommy byl přesvědčený, že by se cesta k lordovu srdci mohla o něco zkrátit, zpříjemnit, ale pak mu tento dojem byl opět odebrán. Proč bylo tak složité vyznat se ze svých citů? Ani on to pořádně nedokázal. Jen řekl, že je z lorda ztracený, že se mu nedokáže vyhýbat. Naléhal na něj, prosil o jediný dotek... Ne, to nebylo zamilované vyznání, spíše vyznání zoufalce. Možná by to měl celé vzdát a přestat se užírat již danou prohrou.
„Přinesla jsem ti jednu knížku, Thomasi," vytrhla ho Anna z myšlenek. Chápavě se usmála, když pochopila, proč ji zprvu nevnímal a pak mu knihu podala. Tommy ji vzal do ruky a otevřel zhruba v polovině. Rychle ji ovšem zaklapl, s dost vyděšeným pohledem.
„Co to je?" podíval se na sestřenku nevěřícně.
„Takový malý svatební dar, dostala jsem ho od matky, když jsem si brala Antonyho. Vlastně se u nás tahle kniha dědí už několik generací. Půjčím ti ji, dokud ji nebudu zase potřebovat, abych ji předala svému potomkovi, před svatbou," mrkla na Tommyho. Ten se pořád tvářil značně nechápavě. Obrázek, který na jednu jedinou vteřinku viděl, ho úplně rozhodil.
„Ty se červenáš, Thomasi!" Ukázala na něj Anna rozpustile prstem. Okamžitě jí chtěl oponovat, ale horko ve tvářích ho odradilo. Asi si dokázal představit, jak teď vypadá. Jako pěkně uzrálé rajské jablíčko.
„Abys tomu rozuměl, bratránku. Moje matka je zastáncem spokojeného manželství, a to po všech stránkách, tedy i..." místo slov švihla očima po knize. „Nějaká ta teorie by ti tedy, dle mého názoru, mohla přijít vhod. Pevně věřím, že lord Lambert už má tohle všechno v malíku," zaculila se pod prsty přitisknutými na rtech. O posledních jejích slovech Tommy nepochyboval. Lord Lambert měl jistě v malíku spoustu věcí, asi nejvíc to, jak ždímat jeho srdce pokaždé, když mu byl nablízku, ale tohle už bylo moc. Jak si mohla Anna myslet, že k něčemu takovému někdy dojde, tedy k tomu, co bylo v té knize?
Chtěl se do ní znovu podívat, zvědavost v sobě zapřít nedokázal, ale měl strach, že zrudne ještě víc. A to si myslel, že díky sestře, kterou občas jen tak nenápadně poslouchal, když se bavila s nějakou svou kamarádkou, toho bude vědět dostatečně dost, aby nebyl v rozhodující chvíli překvapený. Netušil, že existuje něco jako... manuál.
„Moc ti děkuji, Anno, ale obávám se, že dokud bude lord Lambert zatvrzelý jako starý kozel, nemám šanci cokoliv z toho uplatnit." Představivost mu bez milosti nabídla obrázek, jejž před chvilkou viděl. Ne, už zase... opět to horko ve tvářích. Anna to raději nekomentovala, nechtěla Tommyho přivádět do rozpaků.
„A já si myslím, že ta šance přijde a až přijde, bude jen na tobě, jak moc svého lorda potěšíš. Tak, aby už ve své posteli nechtěl nikoho jiného," vedla si Anna svou.
„Říkal jsem ti, sestřenko, že je to beznadějné. To co se stalo na těch hradbách..."
„To, co se stalo na těch hradbách, byl jen začátek, Thomasi. Lorda Lamberta svazuje tolik slibů a předsudků, že se divím, že ti tu pusu vůbec dal. Víš, co to znamená? Že mu nejsi lhostejný, řeší v sobě ten samý problém jako ty. Jak to celé obejít, jak se vykroutit ze závazků vůči králi a Bohu, vůči tvému otci. Obávám se, že oproti tobě se potýká ještě s něčím hodně bolestivým a děsivým, ale to už je na tobě, abys ho přesvědčil, že je jeho strach zbytečný. Ty to dokážeš, Thomasi. Vždycky jsi byl svůj, nech svou osobnost pořádně rozvinout, ať ji lord nemůže přehlížet. Věřím, že až ti naplno podlehne, bude tvůj už navždy!" Takhle vážně se Anna snad ještě netvářila, Tommyho to docela vyděsilo. Ale hlavně to znamenalo, že svá slova dobře zvažovala a možná už nad tím dlouho přemýšlela, tedy od chvíle, kdy jí Tommy o své náklonnosti k druhému muži řekl.
Když se nad tím zamyslel, určitě měla v něčem pravdu. I jeho svazoval ten prokletý slib. Ani za nic by nedopustil, aby kvůli jeho dychtivosti a nerozvážnosti přišel Adam o hlavu. Jenže jeho dychtivost a nerozvážnost se rovnala lásce, kterou už téměř měsíc choval ve svém srdci. Nutila ho dělat unáhlené kroky, nutila ho nemyslet na následky a to ho děsilo ještě víc. Adamovi na rozdíl od něj šlo o život, nemohl se tedy divit, že pořád váhá. Anna to řekla, jak to bylo... mohl být rád, že tu pusu na hradbách vůbec dostal.
Tohle všechno se ale dost míjelo s dalším problémem, o kterém ovšem Tommy neměl ani ponětí. Jen mu něco říkalo, že se týká Adamovy matky a otce. Možná šlo o nějakou rodinnou kletbu, nebo neštěstí, které jeho srdce krutě poznamenalo. Proto si nepřipouštěl, že by se v něm mohly rozhořet city vůči někomu jinému. Tommy tu bolest viděl v Adamových očích. Víc než kdy jindy si ji uvědomoval. Skrytá pod ledovým kovově šedým pohledem čekala na vysvobození. Jen majitel těch očí to tak neviděl.
Lord si o sobě musel myslet něco strašného, když Tommymu řekl, že je pro něj nebezpečný. Měl snad pocit, že by mu mohl nějak ublížit?
*
Adam odložil brk vedle hustě popsaného pergamenu, opřel se o opěradlo křesla a zaklonil hlavu.
Byl hrozně unavený. Neopustil pracovnu lorda Howarda celé tři dny. Pracoval i v noci, občas si na pár hodin zdřímnul, ale nebylo to dostatečné, aby se jeho tělo srovnalo s únavou.
Přál si, aby ho nikdo nerušil, pustil do komnaty akorát služebnictvo, které mu nosilo třikrát denně jídlo a pití, kterého se beztak vůbec nedotkl. Když s ním chtěl mluvit Neil, nedovolil mu to.
Adam přesně věděl, o čem s ním chce jeho bratr mluvit. Kdyby to pro něj nebylo naléhavé, nesnažil by se do pracovny vetřít. A pro Neila bylo vždy naléhavé řešení Adamových zbytečných předsudků o zděděných genech po otci.
To, co řekl Tommymu, tam nahoře, na hradbách, myslel smrtelně vážně. Nebyl ho hoden, i kdyby neexistoval žádný slib králi a Bohu, i kdyby nevedl válku s lordem Ratliffem, nemohl se Tommymu vyznat ze svých citů. Byl nebezpečný. V jeho genech kolovala krutost a nemilosrdnost. Co mu jeho otec dal do vínku, nemohl jen tak přehlížet. Možná to tak Tommymu nepřišlo, v jeho očích bylo tolik obdivu a odevzdanosti, vůbec si nepřipouštěl nějaké nebezpečí, ale co až se něco stane? Co až dojde na extrémní situaci? Ten starý lev se v něm probudí a roztrhá na cucky všechno, i to co je mu drahé. Dokud si Tommyho nepřipustí k tělu, dokud ho od sebe bude odhánět, bude ho zároveň chránit.
Adam zavřel oči a povzdychl si. Proč jen to bylo tak složité? Proč musel dostat na starosti zrovna jeho. Toho nejkrásnějšího muže, jakého kdy spatřil? Byl tak přitažlivý, nezkušený, naivní, tvrdohlavý, přímočarý... „Bože!" zaúpěl Adam. Každý z těch přívlastků mu připomněl nějakou situaci s Tommym. A ten poslední asi všechny. Nejvíce se mu však do vědomí vracela ta z hradeb.
Jejich těla tak blízko u sebe, spojené rty, mísící se dech, propletené jazyky. Vzal by si toho muže hned tam, kdyby to bylo možné. Nebo ne, odvedl by ho do přepychového pokoje, který dostal od lorda Howarda. Celou noc by ho zahrnoval vášnivou přízní na obrovské měkké posteli, dokud by Tommy nežadonil, aby přestal. Mučil by ho svými polibky, svými doteky, kochal by se pohledem na jeho nahé vzrušené tělo.
Sakra! Kolikrát už touto představou za poslední tři dny trpěl? A kolikrát předtím? Byl tak naivní, že věřil, že to vydrží ještě dalších jedenáct měsíců? Musel být blázen, něco takového by nevydržel ani mnich. Bohužel, žádnému mnichovi nešlo tolik o život, jako jemu. A pochyboval i o tom, že by nějaký mnich měl na srdci tolik pavučin, jako on.
Rychle zatřásl hlavou. Potřeboval se dostat do své pečlivě hlídané bdělosti bez emocí.
Shlédl si všechny pergameny, které za tři dny popsal poznámkami a zamračil se. Lord Howard jistě věděl, co v jeho účtech najde. I tak jeho úsměv nepolevoval. Byl to optimista každým coulem. A do posledního okamžiku opravdu skvělý hostitel. Možná proto Adam ucítil bodnutí v hrudi, když si představil, že by tohoto muže měl teď usvědčit z krádeže a nechal ho odvést královskou gardou tři měsíce před narozením dítěte a zároveň od milující manželky.
Jenže, napadlo by ho něco takového před tím, než poznal Tommyho?
Znavený vstal od stolu, srovnal pergameny na úhlednou hromádku a pak se vydal ke dveřím. Bylo ráno, měl v úmyslu jít záležitost vyřídit hned, nemělo smysl s tím otálet.
Když vstoupil do velké síně, na okamžik ho překvapilo očividné veselí, které mezi lidmi panovalo. U hlavního stolu seděl lord Howard s Annou po boku. Na druhé straně do sebe Neil ládoval čerstvé ranní pečivo a mladý lord Ratliff nezúčastněně pozoroval tapisérii na protější stěně. Tuhle idylku měl nyní Adam rozbít svým oznámením. Připadal si jak Bůh, který jde lidem oznámit, že jim vezme oheň. Už dlouho se necítil tak beznadějně.
„Á, sire, dobré ráno. Už jste hotov?" přivítal ho Antony s úsměvem sobě vlastním. Adam se poklonil. „Mylorde, Mylady," a posadil se na protější židli. Pohledu na Tommyho se raději vyhnul, i když ten jeho na sobě cítil od chvíle, kdy si ho všiml. Nemohl se teď ale rozptylovat svými erotickými fantaziemi.
„Rád bych to vyřídil co nejdříve, sire. Vy víte, jak jsem dopadl, že ano?" zvedl Adam obočí. Doufal, že ho Antony nebude opět pokoušet svou hranou naivitou.
Hluk v sále se snížil na minimum, všichni sledovali upřené pohledy lorda Lamberta a lorda Howarda, kterými se ti dva propalovali navzájem.
„Jistěže vím, Mylorde. Pokud bych mohl poprosit, ještě bych rád dojedl snídani." Tentokrát byl Antonyho úsměv smutný. Nikdo se tomu nedivil.
„Samozřejmě, sire." Adam se opřel o opěradlo a složil ruce do klína.
Cítil se jako zrádce. Jeho úloha v tomto domě nebyla jednoduchá a rozhodně ne vděčná. Věděl, že ho teď všichni proklínají, ale co mohl dělat? Co se tak ještě dalo dělat, když chtěl král viníka?
Se skloněnou hlavou naslouchal tichému cinkání talířů a pohárů, málem měl pocit, že za chvíli usne, jak ho to uspávalo, hluk za zády ho ovšem probudil do ryzí bdělosti. Trhnul sebou a otočil se.
„Dobré ráno, otče!" Před otevřenými dvoukřídlými dveřmi s těžkým kováním stál jakýsi mladík s nazrzlými vlasy, ne o moc starší než lady Anna. Po každém jeho boku postával o hlavu větší, mrzutě tvářící se muž s pečlivě vyholenou hlavou. Vypadali skoro jako dvojčata, i ty výrazy v obličejích byly stejné. Jistě tu nebyli moc rádi.
„Charlesi, kdes byl celý týden?" Zvedl se Antony od stolu a opřel si o něj dlaně. Vypadalo to, že se každou chvíli složí k zemi. Po upřímném úsměvu nebyla ani památka. Adam měl pocit, že muž ze vteřiny na vteřinu zestárl snad o dvacet let. Napjatě sledoval zkřížené pohledy otce a syna. Po pravdě netušil, že má Antony ještě dospělého syna.
„Ták různě. Jsou přece oslavy, oslavoval jsem," zachechtal se Charles. Ovšem, smích to nebyl ani trochu radostný. I tento muž měl nějaké starosti.
„No dobře. A kdo jsou ti muži, kteří přišli s tebou?" zajímal se lord Howard křečovitým hlasem. Mladík se nervózně ošil a věnoval svému doprovodu znechucený pohled.
„To jsou Hugo a Kvido. Musím jim dát nějaké peníze. Pracují pro jistého pana Smitze," vysvětlil Charles stručně. Adam přivřel oči a přehodil si nohu přes nohu. Skvělé, saská mafie, to bude ještě veselo.
„Proč jim musíš dát peníze, Charlesi? Nechceš mi říct, že jsi zase hrál, že ne?!" vyhrkl Antony. Konečně to Adamovi začalo zapadat do sebe. Takže mladý pán byl černá ovce rodiny. Hazardní hry, možná příliš vína a medoviny, nějaké lehké děvy...
Zrzavá hlava zasvítila Adamovi do očí, když ji mladík sklonil studem. Jenže když ji zase zvedl a lord uviděl v jeho světlých očích lhostejnost, přestal mít s tímhle klukem slitování. A o to víc ho začínal mít s Antonym. Bylo možné, že lord Howard dával svému synovi peníze z královských zdrojů jen proto, aby ho uchránil před dluhy a tudíž před smrtí? Saská mafie byla nemilosrdná. Půjčovali sice peníze, ale úroky byly doslova k pláči. Kdo se s nimi jednou zapletl, většinou neskončil moc dobře. Pár zoufalců, kteří dali za vděk smrti před neustálým naháněním a mučením, protože nebyli schopní zaplatit, už viděl.
„A co jiného, otče. Potřebuju se nějak zabavit! Zaplať jim, ať můžou odejít," pronesl mladík arogantně. V Adamovi se začala vařit krev. Skoro se zapomněl a hodil pohledem po Tommym, který s vyděšenýma očima sledoval celou tuhle situaci. Jistě neměl ani páru o tom, jak to na venkově, nebo ve městech chodilo. Docela mu ho bylo líto. Rád by ho před něčím takovým uchránil, aby to nemusel vidět, a to byl jen začátek.
„Je mi to líto, synu, ale já už nemám žádné peníze. Nemohu těm mužům zaplatit," posteskl si Antony. Očividně by dal za syna i obě ruce, ale ve chvíli, kdy Adam opustil jeho pracovnu, byly všechny dostupné finanční prostředky zmrazené, dokud celý případ neprošetří sám král.
„Jak to, že nemáš, vždycky jsi měl. Sakra, dej jim ty peníze, nebo mě odvedou a pak už mě neuvidíš. Copak ti na mně nezáleží?"
„Doposud víc, než by mělo!" ozval se konečně Adam. Všichni přítomní se tentokrát zadívali na něj. Zvlášť když se postavil a opřel si dlaň o jílec meče, to v síni zašumělo. Jako kdyby byl do té doby neviditelný.
„A vy jste kdo?" vypálil po něm Charles vražedný pohled.
„To je můj host, Charlesi. Lord Lambert ze Sussexu. Vyřizuje tu královské záležitosti!" opáčil Antony rychle. Sám byl v šoku, že se do toho vyslanec krále vložil.
„Tak ať se do toho neplete," zavrčel mladík. Gorily za jeho zády se nervózně ošily.
„Budu se do toho plést, Mylorde. Zdá se, že jsem právě narazil na skutečný důvod potíží vašeho otce!" Zamračil se Adam, pak se k Antonymu otočil. „Zeptám se jen jednou, pane a buďte ke mně naprosto upřímný. Je tohle poprvé?" Mrazivý Adamův hlas zaštípal Tommyho v zátylku. I tak z něj nedokázal spustit oči. Byl tak rozhodný a tvrdý. Respekt... Přesně to z něj vyzařovalo.
Oči všech přítomných se pro změnu zaměřily na hradního pána. Ten sklonil svůj zmatený pohled i hlavu a pak s ní nepatrně zavrtěl. Adam chápal, jak to pro něj musí být těžké. I když byl Charles asi pěkný vykuk a budižkničemu, pořád to byl jeho syn. Jistě se mu v hlavě honily ty nejhorší scénáře, jak bude tato situace pokračovat, až přizná, že za rychlý úbytek královských peněz může jeho syn, protože ho chtěl otec prostě chránit. Adam si všiml, že lady Anna stiskla Antonyho ruku. Měl pocit, že v jejích očích zahlédl odlesk slz, ale zaplašila je zamrkáním. Možná už to takhle udělala po několikáté, od chvíle, kdy jim oznámil tu hroznou zprávu. Že bude muset lord Howard odjet ke králi, odkud se nejspíš už nevrátí. Ale držela se statečně, obdivoval ji.
Adam se otočil zpět k mladíkovi a pozvedl obočí.
„Kolik teď činí váš dluh?" zeptal se s klidem.
„Pět set liber, pane," ozval se místo osloveného jeden z holohlavých mužů. Jestli to byl Hugo, nebo Kvido, Adam neřešil. Ta částka byla totiž dech beroucí. Sám měl co dělat, aby na lichváře nevyvalil oči. Jak mohl ten kluk během týdne nadělat takové dluhy? Vždyť s tolika penězi by živil všechny muže na svém hradě nejméně měsíc.
Bohužel chybějící obnos v královských příspěvcích byl mnohonásobně větší. Jak dlouho už to vůbec trvalo?
Tommy si nervózně poposedl a pro jistotu sevřel v prstech nohu svého poháru. Nečekal, že bude hned po ránu přítomen něčemu takovému. A hlavně nečekal, že by ten milý lord Howard mohl mít na svědomí zpronevěru královských peněz.
Když se Adam vrátil z jeho pracovny, po dlouhých třech dnech, pochopil, co se stalo a že s nimi Antony nejspíš absolvuje zpáteční cestu, rovnou ke králi. V první chvíli Adama nenáviděl. Dokázal si vůbec představit, jak to zvládne Anna? Sama, bez manžela a celkové opory, kterou v něm měla? Ještě těhotná? Pak se zase uklidňoval tím, že Adam jedná jen ve jménu spravedlnosti a práva, které nevymyslel. Byl pouhý pěšák v této hře, musel plnit rozkazy. A teď, když stál uprostřed síně, hlavu hrdě zvednutou, ramena narovnaná, ve tváři tvrdý výraz, měl co dělat, aby k němu nepřišel a nepolíbil ho.
Tak moc se modlil, aby Adam učinil to, co jeho slova napovídala. Pro většinu z těch lidí v sále asi nic neznamenala, ale Tommy měl tušení, že Adam všem vyrazí dech. Bože, miloval ho, tak moc, a jestli to udělá, bude ho milovat ještě víc, pokud to vůbec půjde.
Se staženým hrdlem sledoval svého pána, jak si odepíná od pasu kožený váček s penězi. Ten pak hodil jednomu z holohlavých poskoků.
„Je to dvě stě padesát liber. Pro zbytek se zastavte zítra, slibuji, že ho váš šéf dostane, máte mé slovo." Poklonil se Adam lehce. Vysocí muži se na sebe podívali, pak ještě přivřeli oči na dlužníka a hned poté síň v doprovodu několika lokajů opustili. V sále to opět zašumělo.
„Mylorde, to... nemohu přijmout," bránil se Antony. Rychle opustil své místo u stolu a obešel ho, aby mohl Adamovi podat ruku na důkaz díků. Hluboce se mu poklonil.
„Váš syn mi to všechno do poslední libry vrátí, nebojte se!" Švihl Adam koutkem svých ledových očí po mladíkovi, který stále postával u dveří.
„Jak to myslíte?" Tohle oznámení Charlese samozřejmě probralo.
Tommy opět zpozorněl. Musel nějak zahnat bušení srdce.
Opravdu to Adam udělal? Všechno to vezme na sebe?
„Dobrovolně se přihlásíte do králových služeb, mladý pane a já na to dohlédnu. Budete mi to splácet z gáže, kterou budete dostávat jako každý věrný poddaný Jeho Veličenstva. Mluvím o celém obnosu, který jste za dobu vaší nerozvážnosti rozházel v kartách a bůh ví v čem ještě!"
„To nemyslíte vážně?" vyhrkl mladík. Ve vteřině byl Adam u něj a držel ho pevně za paži, pak ho dovlekl k jeho otci. Tvářil se neústupně, až Tommy zatajil dech.
„Málem jsem vašeho otce odvedl králi! Víte, jaký je trest za zpronevěru královských příspěvků? Jste snad tak lhostejný k životu muže, který se o vás celou dobu staral a kryl vám záda? Zachránil váš život jistě hodně krát a jak mu oplácíte? Ohrnujete nos nad šancí zachránit jeho život aspoň jedinkrát. Nebudeme spolu o tom diskutovat. Mí muži vás okamžitě doprovodí do Londýna, kde se budete hlásit do služby!" Tentokrát už to v sále zašumělo tak nahlas, že se Adam kolem sebe rozhlédl. Pohledem zachytil ten Tommyho, na kterém zůstal viset víc, než by bylo zdrávo. O významu toho pohledu nebylo pochyb. Tommy chtěl, aby Adam viděl, kolik obdivu a lásky k němu cítí.
Když se v hlavní síni uklidnila atmosféra, vzal si Adam lorda Howarda stranou.
„Proč jste mi to neřekl, sire?" zeptal se ho naléhavě.
„A vy byste to řekl? Udal byste vlastního syna?" podíval se na něj Antony nechápavě. Adam ztuhl. Tohle přece chápal od samého začátku.
„Já... samozřejmě, že ne. Jen nerozumím tomu, jak si někdo takový, jako je vás syn, zaslouží lásku tak čestného muže. Nechal byste se kvůli němu popravit."
„Láska není o zásluhách, Mylorde. Je jen o srdci. Půjdete za ním slepě klidně až na konec světa, přes všechny překážky. Nenechá vás jednat jinak. Milovat někoho, stojí za utrpení, věřte mi. A kdybyste neměl ani kousek víry v něco takového, nepomohl byste mi, za což vám ještě jednou z celého srdce děkuji!" S tím Antony Adama opustil.
Mladý lord se za svým hostitelem ještě chvíli díval, zatímco se mu v hlavě prohánělo jediné - stojí mi Tommy za utrpení? Opět zatřásl hlavou. Netoužil teď po takových myšlenkách.
Rázně vykročil do vedlejšího salónu, kde byl dostatečný klid, aby se vydýchal z předchozích událostí. Pokud šlo o peníze, všechno se dá napravit. Zaplatí dluhy z vlastních zdrojů a mladý pan Howard mu je bude splácet, ano, na to dohlédne. A Antony zůstane u své ženy, aby se o ni mohl starat, o ni a jejich brzy narozené dítě. Proč šlo vyřešit tuhle životně důležitou situaci tak jednoduše a proč to tak nemohl udělat i se svým životem? Ale co by měl vlastně udělat?
„Mylorde?" Adam sebou trhnul při zvuku důvěrně známého hlasu. Rychle se otočil na jeho majitele. Chvíli oba jen mlčky stáli a hleděli na sebe, než se Tommy odhodlal přistoupit blíž.
„Děkuji, Adame," pousmál se. Adam se snažil přehlédnout, jak něžně Tommy jeho jméno vyslovil. Ruce spojené za zády se mu začaly potit, pomalu je neudržel u sebe.
„Za co?" vyhrkl nechápavě. Marně pátral v paměti, za co by si zasloužil slova díků. Za tu zpackanou situaci na hradbách určitě ne.
Tommy se postavil na špičky a jednu paži mu položil kolem ramen. Naklonil se k jeho uchu, jejich tváře se po třech dlouhých dnech opět dotkly.
„Za to, že mě neustále přesvědčujete, že jsem si vybral správně," zašeptal Tommy a než se vrátil do původního postoje, políbil lorda na tvář.
O několik vteřin už před ním nestál, Adam měl ale pocit, že jeho paži, i rty na sobě cítí pořád.
Láska není o zásluhách. Je jen o srdci... proplula mu hlavou Antonyho slova.
********************
A pro dnešek je to všechno. Užijte si páteční večer a snad zase zítra něco přidám :)
Extasy <3