Dohodu bylo nutné stvrdit podpisem obou stran a přísahou před Bohem. Jakmile bylo vše vyřízeno, Adam a Markus se na královo přání vydali rovnou z Londýna společně na hrad Alnwick, kde se později uskuteční předání rukojmí.
*
„Nehuč do mě, Tommy. Nepotřebuji něco takového!" Drobná blondýnka upírala na o něco vyššího muže se stejnou barvou vlasů zlostný pohled. Možná má pocit, že s tou jehlou a vyšíváním v ruce vypadá nebezpečně, ušklíbl se Tommy pro sebe. I tak nechal svou ruku, ve které svíral meč, klesnout podél těla a zadíval se na sestru tentokrát prosebně.
„El, víš, že mě otec tohle dělat nenechá a kdokoliv jiný by mu to dřív nebo později donesl. Ty nechceš být připravená se bránit?" naléhal. Proč ho nedokázala pochopit?
Jejich otec Markus byl rozený válečník, neměl v celém hrabství konkurenci mezi rytíři stejného postavení, možná až na toho divného Lamberta ze sousedního Sussexu, o kterém se povídalo, že si dokáže razit cestu smrtící uličkou a zanechávat za sebou v tom lepším případě bolestivé pahýly a hromadu krve, to ale neměnilo nic na tom, že jeho i sestru Elizabeth lord Ratliff vychovával jako budoucí dvorní dámy královny. U Beth to nebylo nepochopitelné, byla přece žena, ale proč musel takové zacházení trpět i on? Byl zdravý, silný muž a určitě i hodně odvážný. Ovšem, kdykoliv ho otec viděl s mečem v ruce, bylo zle.
„Brzy se budu vdávat, Tommy, můj manžel mě ochrání, to manželé dělají a manželky nemají potřebu ohánět se kolem sebe mečem!"
„A co když budu chtít být jednou manželem já? Jak ochráním svou ženu?" zkoušel to na sestru z druhé strany. Na věci o manželství Elizabeth hodně slyšela, netajila se tím, jak moc se do svazku těší. Její nastávající už byl jiný problém, který teď Tommy ovšem řešit nechtěl, i když se mu ten chlap ani trochu nelíbil.
„Ale no tak, bratře! Za celou dobu tvého života jsem tě neviděla pokukovat po jediné ženě, a že už u nás pracovala spousta sličných děveček. Jako kdyby tě dívky vůbec nezajímaly!" probodla ho podezíravým pohledem. Rychle vytvořila na nažloutlém plátýnku několik drobných stehů. Tommy za tu dobu nic neřekl, jen na ni zíral, pevně svíral v prstech svůj meč a přemýšlel.
„Ať už je to jakkoliv, moje drahá sestro, zdá se, že otec si nepřeje, abych někdy odešel z tohoto domu. Kdyby to chtěl a počítal s tím, nechal by mě vycvičit v boji!" zavrčel Tommy podrážděně. S tím opustil sestřinu komnatu.
Za doprovodu špatné nálady a neutříděných myšlenek se vydal po točitém schodišti do nižšího patra ke stájím. Kdysi tam ukryl vycpaného panáka, na kterém si cvičil alespoň výpady a střelbu z luku.
Jako malý měl svého tajného učitele, byl jím manžel jeho chůvy, podkoní Erik. Byl velice diskrétní a své tajemství o učení syna lorda Markuse si vzal před několika lety do hrobu. Pak se Tommy pokusil ještě cvičit s Hughem, bratrancem nastávajícího jeho sestry, ten ale nedokázal udržet jazyk za zuby. Byl z toho tehdy opravdu velký poprask, když se Markus dozvěděl, čemu se jeho syn učí. Nechal mu prohledat pokoj, zabavil všechny ukryté zbraně a udělil domácí vězení, což bylo směšné, Tommy se nesměl z hradu hnout na krok ani předtím.
Netušil, jak si otec představuje jeho další život. Opravdu ho chtěl na hradě držet do své smrti?
„Tommy..." Mladík se zastavil na posledním schodu, téměř dotýkaje se velkého skobovitého nosu budoucího bratrance Hugha.
„Hughu!" vydechl a udělal krok zpátky. Tomuhle muži se už nějakou dobu vyhýbal. Vlastně jeho úmysly poznal už v době, kdy spolu cvičili. Hugh nenechal na pokoji nic, co chodilo na dvou a více nohách a od chvíle, co jeho bratranec, budoucí Elizabetin manžel obýval tento hrad, se na něm roztahoval i on. A nejvíce pálil právě za ním.
„Máš nějakou špatnou náladu," posteskl si Hugh na oko. Prsty si odhrnul zplihlé vlasy z čela. Tommymu se zvedl žaludek ze špíny, kterou měl za nehty. Tenhle ubožák byl buď hodně zoufalý, nebo měl sebevědomí na rozdávání, ale něco takového už Tommy přestal dávno řešit. Minimálně po prvním podobném výpadu na jeho osobu.
„To se ti jen zdá, Hughu. Když dovolíš..." Tommy sebou pohnul ke zdi, ve snaze proplést se kolem chladných kamenů a smrdutého Hughova těla pryč ze schodiště, odhodlaný muž mu však zastoupil cestu znovu.
„A pospícháš někam? Dlouho jsme spolu nebyli o samotě." Taky dobře, pomyslel si Tommy pro sebe.
V tu chvíli mu konečně došlo, že pořád drží v ruce meč. Pokud nechtěl problémy, musel ho co nejdříve schovat, dokud si ho Hugh nevšiml, jenže na druhou stranu dostal strach, že se bez jeho pomoci z téhle pasti nedostane. Náhle ho však něco napadlo.
„Ano, to je pravda. Omlouvám se, jestli to vypadalo, že se ti vyhýbám." V mžiku nasadil své tváři svůdný výraz a párkrát na Hugha vyzývavě zamrkal.
„Ach Bože, ty jsi tak kouzelný," vydechl nadržený muž a natáhl k Tommyho tváři svou ušmudlanou dlaň. Tommy několikrát za sebou rychle polknul, aby zahnal dávivý pocit z nucení na zvracení a zároveň se přinutil k úsměvu. K tomu přidal něco jako blažený povzdech, když se ho ty odporné prsty dotkly.
„Hughu... ty mě tak trápíš," pronesl rozechvělým hlasem. Netušil, kde se to v něm bere, v podobných situacích moc často nebýval, aby se mohl něco takového naučit. Sám natáhl k tomu špinavému stvoření ruku a položil mu ji na rameno, pak jej celkem snadno přetočil na druhou stranu a zatlačil na schody, aby se posadil. Naléhavě se k němu naklonil, meč stále úspěšně schovávaje za zády.
„Ach, Tommy... to ty trápíš mě!" zasténal Hugh s přivřenýma očima slastí. A to se ho Tommy pomalu ani nedotkl. Jen pozvedl obočí a pousmál se.
„Myslím, že ne dostatečně, Hughu. Co kdyby sis mě chytil, ať máš alespoň nějaké zásluhy," ušklíbl se Tommy. Se zatnutými zuby sklouzl rukou k Hughovým kalhotám a pohladil ho po klíně, pak se rychle narovnal a vyrazil.
Věděl, že bude mít nějakých pár vteřin k dobru pro náskok, než se to prase vzpamatuje, využil jich tedy k tomu, aby pečlivě ukryl svůj meč v temném výklenku následující chodby. Pak zamířil ke dveřím vedoucím na nádvoří.
„Tommy... já tě dostanu!" uslyšel za sebou naštvaný Hughův hlas. Nepochyboval o jeho slovech, ten chlap byl schopný všeho, a i když by se Tommy dokázal bránit, nevěřil Hughově podlosti. Udělal by cokoliv, aby ho dostal.
Rozrazil dveře dokořán a vyběhl ven. Pohledem prohledával okolí, musel najít něco, čím by toho zmetka zbrzdil. Neviděl ovšem kromě umělé nádrže s močůvkou vůbec nic. S planou nadějí, že se mu jeho ve vteřině vymyšlený plán podaří, se schoval za jedno křídlo vrat a se zatajeným dechem čekal na svého pronásledovatele.
Hugh vyběhl jen o několik mrknutí oka později. Tommy se zhluboka nadechl, co mu jeho úzkostí stažené plíce dovolily a vystartoval ze svého úkrytu, s rukama nataženýma před sebou. Jakmile se dotkly Hughových zad, zatlačily ještě víc. Tímhle způsobem Tommy překvapeného nadržence odporoučel až ke kraji úzké dřevěné lávky, která byla na lemu nádrže položená. Stihl odskočit jen tak tak, když se jeho budoucí bratranec s křikem řítil do páchnoucí tekutiny, jež se pak rozstříkla na všechny strany. I tak několika kapkám Tommy neušel a téměř směšná situace přilákala pohledy všech, kteří se na nádvoří právě zdržovali, včetně skupiny mužů na koních.
„Markusi, neříkal jsi něco o tom, že je tvůj syn jemný a dobře vychovaný muž?" naklonil se Adam ke svému sousedovi po pravici, černý kůň pod jeho zadkem pohodil nespokojeně hlavou.
„Buď zticha, Lamberte!" zabručel Ratliff a ještě po něm hodil vyčítavým pohledem. Ten samý pak ovšem upřel na blonďatého muže, stojícího jen pár metrů od nich.
„Co to má znamenat, Thomasi?!" zaburácel. Zmáčený Hugh se zatím neohrabaně soukal z nádrže. Nadávky z jeho úst létaly na všechny strany, naštěstí byly dost nesrozumitelné, aby poukazovaly na původce jeho zesměšnění. V okamžiku k němu přispěchalo několik děveček se suchými šaty a vědry čisté vody.
Tommy těžce polkl a sklonil pokorně hlavu. Potřeboval si dobře promyslet, co otci řekne a taky se potřeboval vzpamatovat z pohledu na neznámého muže, který se honosně rozvaloval na hřbetě nádherného černého hřebce.
Stačil jediný pohled, aby se mu tvář i tělo cizince vryly do paměti. Ty dlouhé štíhlé nohy ve vysokých botách a černých nohavicích, útlý pas a boky obepnuté černým sametovým kabátcem s bohatými výšivkami, široká ramena nesoucí dlouhý těžký plášť lemovaný kožešinou a jeho tvář... Tak měkká, pravidelná a lehce opálená, s očima třpytivýma jak dva safíry. Neskutečně dlouhé tmavé řasy lemující oba vzácné kameny Tommy viděl i na tu vzdálenost. A vlasy černé jak uhel byly snad tím prvním, co zmatený mladík zaregistroval. Muž působil na svém koni jak samotný král, držení jeho těla bylo sebevědomé a také ostražité. Někdo takový by se do nádrže s močůvkou jen tak hodit nenechal, to dřív by tam skončil Tommy sám.
„No tak, Thomasi?" Otcův burácivý hlas vrátil mladíka do reality. Uvědomil si, že na neznámého muže pořád civí. Nervózně si skousl ret.
„Odpusť, otče, jen jsme se s Hughem trochu popichovali, byla to nehoda." Rychle se otočil po svém protivníkovi, který ho obdaroval dotčeným pohledem. „Promiň, Hughu!" Ani omylem se mu nechtěl omlouvat, ale právě teď to považoval za jediné východisko, jak se zbavit dalších otcových otázek.
„To by stačilo!" přerušil Adam trapně tichou chvíli. Markus se po něm prudce ohlédl. „Do rána ať je vše připraveno, Ratliffe!" zavrčel netrpělivě a pak otočil svého koně k bráně.
„Nezůstaneš tady?" zastavil ho Markus překvapeným hlasem.
Adam už jen obrátil hlavu a přivřel oči.
„Jsme nepřátelé, Markusi. Nebudu nocovat na nepřátelském území, rozbijeme tábor za hradbami. Postarej se prosím o to, ať můžeme brzy ráno vyrazit!" Po posledních slovech lord pobídl svého koně a za několik vteřin zmizel i se skupinou svých mužů za branou.
Lord Ratliff se poprvé na svého syna zadíval poněkud soucitněji. Předchozí událost už pustil z hlavy, ta která ho čekala, byla mnohem závažnější, aby ji mohl donekonečna přehlížet.
„Co se stalo, otče? Proč jsi tak zachmuřený?" zeptal se Tommy s obavami. Markus hbitě seskočil ze sedla a poplácal koně po krku.
„Musíme si promluvit, Thomasi!" prohlásil mrzutě. Předal štolbovi otěže a pak se společně se synem vydal do hradu.
*
„Kdybych ho alespoň mohl strčit mezi vojáky, ale co když se mu něco stane?" Adam prohrábl kusem právě ulomené větve ohniště, u kterého se před chvílí uvelebil a zamračil se.
„Říkal jsi něco, bratře?" přisedl si Neil vedle něj a tázavě se na zachmuřeného sourozence zadíval.
„Nic!" zavrčel Adam a odhodil větev na oheň. Zatracený Ratliff a jeho rozmazlené děti, nebo vlastně to jedno rozmazlené dítě, ten kluk...
„Už jsi přemýšlel nad vyžitím našeho hosta?" Adam se domníval, že ho bratr zkouší, že ho musel před chvílí určitě slyšet a teď si z něj dělá blázny. Neil bohužel byl ten typ.
„Je to rukojmí, Neile, bude sedět ve své komnatě a ani se odsud nehne.Nehodlám riskovat, že si něco provede, nebo někomu jinému."
„Ach, to máš pravdu, nejeví se zrovna jako jemný hoch, po tom co jsem viděl, že provedl s tím druhým!" uculil se Neil. Oba muži se nad poslední poznámkou zamysleli. Adam možná o něco více.
Čekal nastrojeného kluka s nosem nahoru a pohrdavým pohledem. Ne že by nebyl vkusně oblečený, jistě si zakládal na svém zevnějšku, ale jeho oči nebyly vůbec pohrdavé. Nedíval se na něj stejně jako další lidé, kteří Adama odsuzovali už dopředu, aniž by ho znali. Možná, že ten kluk nevěděl, s kým se setkal. Určitě by se tvářil jinak.
Ale ty vlasy... tak světlé a lesklé. A vypadaly udržované, s trochu neobvyklým střihem, který Adam už dlouho nikde neviděl. Jedna strana byla o něco delší, skoro po bradu, ta druhá vystříhaná. Nepravidelné prameny asi běžně zakrývaly mladíkovi jedno oko, on ale viděl obě. Dva tmavě hnědé lesklé kameny ho pozorovaly s neskrývanou zvědavostí.
Copak mu asi ten druhý provedl, že si zasloužil shodit do nádrže s močůvkou?
Adam se nad svou úvahou zhrozil. Přijel na Ratliffův hrad s jasnou představou svého rukojmího na další rok, ale setkal se s docela obyčejným klukem, který byl svému otci jen málo podobný. Zatímco ze starého Ratliffa prýštila pýcha na sto honů daleko, z jeho syna cítil pokoru a respekt, jenže taky odvahu... Ten skutek předtím mluvil za vše. To co řekl Neilovi, myslel smrtelně vážně, i tak o svém rozhodnutí dost pochyboval. Někoho takového neudrží v komnatě celý rok, a co bylo horší, někoho takového bude hodně těžké ignorovat, už jen proto, že se pohled na něj Adamovi dost zamlouval.
Naštěstí stačilo vzpomenout si na přísahu, kterou dal svému králi. Adam byl věrný své cti a nehodlal to měnit a už vůbec nechtěl přijít o život.
********************
Tak ještě jeden dnes a další si necháme na zítra. Nebo uvidíme, jak mi vyjde čas ;)
Hezké odpoledne všem <3