Pohled Niny
Kruci.
Horší to už asi nebude.
Jsme zavřený v neznámé budově s neznámými lidmi a zatím se kazí, co se dá.
Strašně se mi začala točit hlava a všechno jsem viděla rozmazaně. Na jídlo jsem neměla ani pomyšlení, proto jsem se pomalu zvedla ze země a dobelhala se k posteli.
Lehla jsem si a jakmile jsem položila hlavu, tak už jsem spala.
,,Nino. Nino."
Zaslechla jsem hlas za mnou, který volal mé jméno.
Poznala bych ho kdykoliv.
,,Pietro?", zeptala jsem se a otočila hlavu.
Stál tam a usmíval se.
,,Ahoj beruško."
,,Ahoj. Co tady děláš?"
,,Co tím myslíš?", zeptal se a na čele se mu objevila vráska.
,,Tohle není skutečné, že ne?", zeptala jsem se zklamaně.
Nic na to neřekl. Jen tam pořád stál a vůbec se nehýbal.
,,Takže jsme v té cele pořád. Nic se nezměnilo", řekla jsem spíš pro sebe.
Cítila jsem v očích slzy a snažila se je rychlým mrkáním zahnat.
,,Tohle je sen?", zeptala jsem se.
,,Nebo už mám halucinace?"
Rychlými kroky ke mně přešel a přitáhl si mě do náruče. Zabořila jsem mu svou hlavu do hrudi a strašně si přála, aby tohle byla realita.
,,Klid všechno bude v pořádku. Nebreč prosím. Do halucinací času dost. Zhluboka se nadechni."
Udělala jsem co mi řekl.
,,Co se to se mnou děje?", zeptala jsem se ho zoufale.
,,Budeš v pořádku, jen mi něco slib. Dobře?"
Kývla jsem na souhlas.
,,Musíš být silná. Kvůli mně, Katherine a hlavně kvůli sobě. Dobře? Slíbíš mi to?", zeptal se naléhavým hlasem a odtáhl se na délku paží.
,,Jo. Slibuju", řekla jsem potichu.
,,Dobře. Teď mě poslouchej. Musíš....."
Najednou už jsem ho neslyšela. Viděla jsem, jak se mu hýbají rty, ale neslyšela jsem ani slovo toho co řekl.
,,Pietro? Co se děje?", začala jsem zmatkovat.
Pak jsem se začala propadat do hluboké černé propasti.
Ostré světlo jsem cítila i přes zavřená víčka. Pomalu jsem je otevřela, abych si na to světlo zvykla.
Sakra tady lidem nedají pokoj ani v noci.
Otevřela jsem oči a posadila se.
Bolela mě hlava, proto jsem ji předklonila a zavřela na chvilku oči.
Rameno mě trochu pálilo, ale nebylo to nic oproti bolesti, kterou jsem prožívala uvnitř.
Zajímalo mě, co Pietro řekl, že musím.
Ale dala jsem mu slib. I když jen ve snu, pořád to byl slib, který jsem hodlala dodržet.
Dveře se otevřely, tak jsem zvedla hlavu, abych se podívala, kdo nám tentokrát přišel věnovat svou exkluzivní návštěvu.
K mému překvapení ve dveřích se objevil ten doktor a nesl s sebou jen malý kufřík.
Ani se na mě nepodíval. Přešel ke Katherine, rozbalil si na zemi kufřík a vyndal z něj jednu fialovou ampulku a injekci.
V tom z chodby přišli dva chlapi a oba si stoupl vedle mě, každý na jednu stranu. Když se ten doktor chystal, že dá Katherine tu injekci, tak jsem se zeptala: ,,Co to je?"
Nikdo mi neodpověděl.
Chystala jsem se zvednout, ale ti chlapi mě chytli, položili na postel a drželi, abych se nemohla pohnout.
,,Co to do ní dáváte?", zeptala jsem se znovu, tentokrát hlasitěji v případě, že by byli nedoslýchaví.
,,Klídek kočičko. Na tebe se taky dostane", řekla gorila, která se najednou objevila ve dveřích a jen tam tak stál a všechno sledoval.
Ten doktor píchnul tu injekci Katherine a pak prázdnou ampulku a použitou jehlu vrátil do toho kufříku.
Pořád jsem sebou škubala a snažila se vstát, ale bylo to marné.
Doktor přešel ke mně a opět vyndal z kufříku ampulku s nějakou fialovou tekutinou a čistou jehlu.
,,Tohle je náš nejnovější vynález. Je to sérum FP6. Chceš vědět co to umí?", řekla gorila a přistoupil blíž ke mně.
,,Ani ne", procedila jsem skrz zuby.
,,To nevadí. Stejně ti to řeknu", prohlásil a ďábelsky se ušklíbl.
,,Tahle věcička vás do rána postaví na nohy", řekl a určitě si všiml mého zděšeného výrazu v obličeji.
,,Tak tak. Řekl bych, že to není poprvé, co je na vás rychlé uzdravování praktikováno, proto si ušetříme ty kecy, že to není možné a tak dále."
Věnovala jsem mu naštvaný obličej, ale on si z něj nic nedělal.
Ten doktůrek mi bez varování dal tu injekci.
,,Co to kruci?", zeptala jsem se naštvaně a začínala jsem se cítit unaveně.
,,Ano toto sérum má jeden malý vedlejší účinek a tím je, že se teď hodně prospíte", řekla gorila a zdálo se mi, že jeho hlas ke konci věty rapidně zpomalil.
Sakra to je rychlost.
Začaly se mi zavírat oči a přestávala jsem vnímat okolí.
Opět jsem se propadla do temnoty.
Cítila jsem se, jako bych měla úplně ultimátní kocovinu.
,,Sakra", zamumlala jsem a otevřela oči.
,,Jak se cítíte?", zeptal se někdo.
Pomalu jsem se posadila a podívala se po místnosti.
U Katherine stál ten doktor a kontroloval ji.
Povzdechla jsem si a sarkasticky odpověděla: ,,No úplně růžově"
,,Vydržte chvilku, hned jsem u vás."
Protočila jsem oči a sledovala ho.
Sundal Katherine transfuzi i kapačku, pak jí zkontroloval stehno.
Zbyla tam jen jizva. Ne zrovna malá ale taky ne úplně obrovská.
Odhrnula jsem si tričko a z přední strany odlepila náplast.
Nic. Zbyla tam jen jizva. Možná by byla menší, kdyby se to nemuselo šít dvakrát, ale tak vždycky je to jen možná.
Odlepila jsem i tu druhou náplast a také tam zbyla jen jizva.
Ten doktor přešel ke mně a začal mi měřit tlak.
,,Věděl jste o tom?", zeptala jsem se ho potichu.
Podíval se na mě nechápavě.
,,O tom séru?", dodala jsem.
Svěsil hlavu a nepatrně kývl.
,,Měl jste mi to říct", řekla jsem mu, ale věděla jsem, že by se tím stejně nic nezměnilo.
,,Ano, to jsem měl", řekl provinile.
,,Promiňte. Já vím, že by to nic nezměnilo, ale bylo by lepší, kdybych se o tom dozvěděla dřív", řekla jsem omluvně.
Na to mi nic neodpověděl a dál si všímal měření tlaku.
Když mi doměřil tlak, tak mi začal kontrolovat rameno.
,,Vaše kamarádka by se měla probrat každou chvíli", řekl a dál se věnoval mému rameni.
Podívala jsem se na Katherine a modlila se, aby ten doktůrek měl pravdu.
,,Jakmile se probudí, tak budete mít tak hodinu než vás přemístí", pronesl, aniž by se mi podíval do očí.
,,Nechte mě hádat, vidíme se naposledy."
,,Ano, to vidíme."
Zabalil si věci a už odcházel.
,,Děkujeme vám za všechno", zavolala jsem ještě za ním.
,,Za nic", odpověděl mi, usmál se a odešel.
Když se za ním zavřely dveře, tak jsem se opatrně zvedla z té lavičky a přešla ke Katherine. Sedla jsem si na zem vedle ní a zády se opřela o její lavičku.
Až teď, když jsem se v rámci možností trochu uvolnila, jsem si uvědomila, jak moc je ten nákrčník nepohodlný. Budeme se ho muset rychle zbavit. Jak? To jsem ještě nevymyslela. Zatím.
Pohled Ester
V noci jsem vůbec nespala. Nemohla jsem usnout. Pořád jsem musela přemýšlet nad svými nejlepšími kamarádkami.
Když jsem kolem páté ráno usoudila, že už pravděpodobně neusnu, tak jsem se posadila a jen tak zírala na jejich postele. Niny postel byla krásně ustlaná, protože v ní spala naposledy před dvěma dny a ta Katherine.... no jednoduše vypadala jako po výbuchu atomové bomby.
Musíme je zachránit co nejdříve.
Přemýšlela jsem nad včerejšími událostmi. Nad vším co se stalo poté, co holky zmizely.
Flashback
Tak jo. Tak jo. Hlavně nepanikařit. Všechno určitě bude brzo v pořádku. Zachráníme holky. Určitě je zachráníme. Prostě musíme.
Zhluboka jsem se nadechla, abych se alespoň trochu uklidnila. Vyjela jsem z místnosti s cerebrem a tam už stáli Pietro s Erikem.
,,Tak co?", hned se ptal Pietro se znatelnou obavou v hlase a já nějak nemohla najít slova, abych mu řekla, co jsme zjistili.
V tom naštěstí přijel Charles.
,,Oni...Ummm...No....Mají je Sentinel Services. Nepodařilo se mi je úplně přesně lokalizovat a ani navázat kontakt, něco je blokuje."
,,Cože?!", zeptal se překvapeně Pietro. ,,Jak jako že je něco blokuje?", pokračoval už trochu hlasitěji.
Měl strach o Ninu. Bylo to naprosto jasné z jeho postoje, hlasu, ale nejvíce z jeho očí.
Nebyl jediný. Od té doby co jsem se dozvěděla kde jsou, tak jsem měla pocit, že se každou chvilku pozvracím.
,,Pravděpodobně to není "něco", ale spíš někdo", odpověděl mu Charles vklidu.
,,Co?! Kdo?"
,,Já netuším", povzdechl si Charles a podíval se na mě lítostivým pohledem.
,,A co číslo cely? Nebo alespoň podlaží?", promluvil poprvé za celou dobu Erik.
Charles je záporně zavrtěl hlavou.
,,Charlesi, víš vůbec něco?"
,,Je mi líto, ale s tím co víme, by byla záchranná mise sebevražda", prohlásil Charles a smutně se na mě podíval.
,,Cože?!", vydechla jsem šokovaně. ,,Nemůžeme je tam nechat!"
,,Zachráníme je, až najdeme způsob", řekl opatrně a položil mi ruku na koleno.
Pietro s pomocí své superschopnosti někam utekl. Nedivila jsem se mu, kdybych mohla, tak už bych byla někde pořádně daleko.
,,Je mi to opravdu líto Eriku", skoro zašeptal Charles.
,,Jako vždycky", odpověděl mu jedovatě Erik.
Věnoval Charlesovi ještě jeden naštvaný pohled a také odešel.
,,Ester..."
,,Teď ne Charlesi. Já... potřebuju moment", řekla jsem mu chladně.
Opatrně stáhl svoji ruku z mého kolena.
Vydala jsem se zpátky k výtahu. U výtahu jsem se otočila, věnovala Charlesovi zklamaný pohled a vydala se na pokoj.
Konec flashbacku
Konečně jsem se donutila vylézt z postele.
Vjela jem do koupelny, protože jsem se rozhodla pro pořádně dlouhou a relaxační vanu. Nejlépe takovou ze které bych nemusela nikdy vylézt a čelit realitě.
Ani ve vaně jsem ale neunikla tomu otravnému vnitřnímu hlasu, který celou dobu říkal : Ty si tady ležíš ve vaně, zatímco ony jsou v nějaké cele zamčené jako divoká zvěř.
A byla to pravda. Každé slovo. Když jsem opustila koupelnu a podívala se na hodinky, tak jsem zjistila, že je 7 hodin ráno.
Celkem nemilé překvapení, vzhledem k tomu, že jsem absolutně nestíhala.
Přijela jsem před skříň a začala si vybírat outfit.
Nakonec jsem se rozhodla pro černé přiléhavé džíny, modrou oversized košili a bílé addidas boty.
Ve chvíli kdy jsem si připínala náhrdelník od Charlese, tak někdo zaťukal na dveře.
Náhrdelník jsem položila zpět na noční stolek a přejela jsem ke dveřím, kde pořád někdo vytrvale a velmi hlasitě bušil. S otevřením dveří dovnitř vpadla Kačka.
,, Ahoj Ester. To je ale pěkné ráno, přišla jsem se zeptat Katherine, jestli by zase nešla cvičit", spustila hned jak jsem za ní zabouchla dveře.
Věnovala jsem jí pohled se zvednutým obočím.
,,Nemyslím teď. Třeba odpoledne nebo k večeru. Nevíš, kde bych jí našla?", pokračovala Kačka.
,,Uhm... No... Já... Víš... Nechceš si sednout?", zeptala jsem se.
,,Jasně, ale co se děje? Máš takový ten výraz, který mají rodiče, když ti musejí říct, že ti umřel křeček", řekla Kačka a trochu se zasmála.
Sklopila jsem hlavu a začala cítit slzy, jak se derou na povrch.
,,Ježiš promiň. Já nechtěla. Tobě snad umřel křeček? To mě fakt mrzí, promiň", vysypala ze sebe rychle a její výraz říkal, že se cítí velmi provinile.
,,Né... Já... O to nejde. Víš, ony holky šly na nákupy..."
,,V sedm ráno? "
,,Né, ony odešly už včera."
,,Oú", zašeptala Kačka, ,,a co se stalo?"
,,Chytli je Sentinel Services", řekla jsem potichu a cítila slzy, které se mi valily po tvářích a padaly mi do klína.
Kačka se zvedla z postele na které seděla a přešla ke mně. Klekla si vedle mě a podala mi ze stolu kapesník.
,,To bude dobrý. Neboj, zachráníme je", zašeptala a já jí věřila.
Potom co jsem si pořádně ty slzy otřela, tak mě Kačka vzala na snídani a pak jsme už musely na hodiny.
Hodiny se nehorázně vlekly a já se ani na jedinou nemohla soustředit. Myšlenkami jsem byla úplně někde jinde.
Rozhodla jsem se, že o přestávce na oběd zajdu za Charlesem do jeho kanceláře. Včera jsme skončili na dost špatné notě, tak jsem si řekla, že to s ním urovnám.
Když konečně zazvonilo na přestávku, tak jsem se rychle rozjela do jeho kanceláře.
Před těmi velkými dveřmi mi ale najednou nějak došla odvaha. Zastavila jsem a přemýšlela jestli mám vjet dovnitř. Než jsem se stihla otočit a zbaběle ujet pryč, tak jsem uslyšela Charlese : Klidně pojď dovnitř.
Zhluboka jsem se nadechla a vjela dovnitř.
Potom co jsem zavřela dveře, tak jsem se na něj konečně podívala.
Seděl za stolem a díval se na mě.
,,Ahoj", promluvila jsem jako první.
,,Ahoj", řekl s úsměvem.
Přejela jsem k jeho stolu, abychom na sebe nemuseli křičet přes celou místnost.
,,Co bys potřebovala?", zeptal se neutrálně.
Jako vážně? Tak tahle otázka mě naprosto vykolejila.
,,Cože?!", zeptala jsem se šokovaně.
,,Ptal jsem se, co potřebuješ", řekl a dál se věnoval nějakým papírům.
Když jsem se nějakou dobu neměla k odpovědi, tak odložil ty papíry a podíval se na mě.
,,Jsi v pořádku? Vypadáš nějak bledá", poznamenal a na čele se mu objevila vráska.
Jestli jsem v pořádku? Tak to teda rozhodně ne!
Vždyť on se chová, jako by se včera vůbec nic nestalo!
,,Ne, samozřejmě že nejsem v pořádku! Vždyť já ani nevím jestli jsou ony v pořádku!", řekla jsem zvýšeným hlasem.
,,Ester, teď to nemůžu řešit. Za chvilku končí pauza na oběd, tak jeť do třídy", řekl a pohledem se opět vrátil k těm papírům.
,,Cože?", zeptala jsem se nevěřícně.
,,Musíš studovat, tak jeť ", řekl vklidu.
,,Ne!", řekla jsem rázně.
,,Prosím?", otázal se překvapeně.
,,Chceš ode mě, abych chodila na hodiny, dobře studovala, ale moje kamarádky jsou v nebezpečí právě teď. Já je musím zachránit", řekla jsem odhodlaně.
,,Já vím, ale já tě potřebuju udržet v bezpečí", řekl opatrně.
,,Takže moje kamarádky můžou umřít, ale nic to není, protože já jsem v bezpečí?", rozkřikla jsem se už pořádně naštvaná.
,,To jsem přece neřekl!", křičel už taky Charles.
Pak bylo chvíli ticho, které jsem prolomila já.
,,Ale je to to co sis myslel", zašeptala jsem zklamaně.
Obracela jsem se k odjezdu, protože na přednášku o tom, že nemám lézt lidem do hlavy jsem neměla náladu.
,,Ester prosím neodjížděj", řekl zoufale.
Pomalu jsem se otočila a odpověděla: ,,Jak nemám odjíždět, když vím, že životy mých kamarádek jsou v nebezpečí a ty jsi s tím naprosto v pohodě? Jak se ti mám podívat do očí a zapomenout na všechno? "
,,To přece není to, o co tě žádám!"
,,Ale je Charlesi a já nemůžu být s někým kdo takhle přemýšlí."
Opět jsem se otočila a jela ke dveřím.
,,Ester...", zašeptal tak potichu, že jsem to skoro neslyšela.
,,Charlesi, nefungovalo by nám to. Je mi to líto", oznámila jsem mu a cítila, jak mi po tvářích opět setkají slzy. Rychle jsem si je setřela a opustila jeho kancelář.
Na chodbě jsem ale hned do někoho vrazila.
Tím někdo byla Kačka a hned se mě ptala: ,,Jsi v pořádku?"
Já jsem se zmohla jen na tiché: ,,Ne. Vůbec ne."
Pohled Katherine
Konečně jsem otevřela oči, po tom co se zdálo jako několik let. Podívala jsem se kolem sebe a viděl jen bílou barvu.
Co to sakra?
,,To už jsem mrtvá?", řekla jsem nevěřícně.