Chvíli jsem na kluka civěl s otevřenou pusou. Snažil jsem se přijít na to, zdali mi z jeho krve hráblo a mám halucinace, nebo opravdu řekl to, co jsem slyšel.
"Počkej, počkej...COŽE?!" nechápavě jsem vrtěl hlavou.
Dan si opatrně sáhl na krk a celý rudý v obličeji se na mě zadíval upřeným pohledem.
Vyšvihl jsem se na nohy. "Co jsi zač?" zeptal jsem se podezřívavě.
Danielův upřený pohled vystřídaly obavy, když vytřeštil oči a polekaně na mě zakřičel: "Chrisi, pozor!"
Ale to už bylo moc pozdě a moje pravá pata zavadila o schodek, který tady nějaký inteligent před třemi stoletími postavil. Skoro uprostřed obýváku, no napadlo by vás sem dávat schody jen tak?
Zakopl jsem a mé tělo se kvůli zrádné gravitaci poroučelo k zemi. A jak jsem již zmínil, jsem lempl. Prostě jsem se rozplácl na podlahu a hlavou se praštil o kámen.
Bolelo to, o tom žádná. Udělaly se mi mžitky před očima a kolem mě poletovaly veverky, ale to se děje i smrtelníkům, když spadnou na kebuli.
Slyšel jsem, jak se Dan pomalu přesunul ke mně, než se jeho malý obličej objevil před tím mým. "Nestalo se ti nic?"
"Co jsi zač, kluku?" zeptal jsem se ještě jednou, aniž bych se obtěžoval odpovědět či zvednout.
Dan sklopil pohled, jako by se snad styděl. "Jsem...Daniel..." řekl tiše.
To mi sice neodpovědělo na dotaz, ale bude to muset postačit. "Tobě se to líbilo?"
Chlapec ke mně zvedl své veliké hlodavčí oči a začal horlivě přikyvovat. Tváře měl jak vařená chobotnice a z hlavy se mu skoro čoudilo. "Vždycky jsem chtěl vědět, jaké to je!" řekl najednou.
Zvedl jsem se do sedu a - i když se mi udělalo krátce nevolno - zahleděl se na chlapce. Svraštil jsem obočí a zklamaně zavrtěl hlavou. "Moc se díváš na televizi, Dane," začal jsem. "Kdybych se neovládl, jseš mrtvej."
Dan sklopil pohled. "Ale nejsem," zamumlal.
Odfrkl jsem si. "To protože jsem moc velkej cíťa" zalhal jsem. "A ty jsi dobrý potenciální zdroj makotin," pokrčil jsem rameny.
"Makotin?" nechápal.
Otočil jsem k němu hlavu a nechal své tesáky, aby se trošku povysunuly. "Dobrůtek," vysvětlil jsem a usmál se na něj v celé své kráse.
Dan suše polkl. Trochu jsem mu tím sebral vítr z plachet, ale aspoň se vzpamatuje.
"Až se budeš cítit líp, vrať se domů a zapomeň, že se dneska vůbec něco stalo. Bude to tak pro tebe lepší," radil jsem čistě z dobroty svého nehybného srdce a opět se začal sbírat na nohy.
Daniel znovu udělal něco, čímž mě absolutně odzbrojil, jak to bylo nečekané.
"Tak uzavřeme dohodu," řekl s nadějí v hlase.
Rádoby nezaujatě, ale ve skutečnosti velmi zvědav, jsem se k němu nonšalantně otočil. "A to jakou?"
"Necháš mě tady bydlet a můžeš se na mně každý den krmit," řekl pevně, přestože se mu klepaly ruce.
Očima jsem si jej přeměřil. "To bys vydržel tak tři dny, než bys upadl do bezvědomí," vysmál jsem se mu. Vždyť je tak velký jak zahradní trpaslík a má v sobě nanejvýš tak čtyři litry krve. Ten stačit nebude.
"Vydržím to. Hojím se dobře," trval na svém. "A taky mi můžeš dát svou krev, která by mě vyléčila," řekl o něco hlasitěji, jak by čím dál víc vzrušenější.
Neubránil jsem se úšklebku. "Já ale nejsem jeden ze Salvatorových bratrů*, Dane," zasmál jsem se. "Moje krev smrtelníky neléčí," oznámil jsem mu.
Jeho reakce mě skoro donutila to vzít zpět a říct mu, že kecám. Vypadal jak štěně, kterému seberete míček a už ho nehodíte. "A-Ale vždyť já nekrvácím..." zamumlal a znovu ke mně zvedl své veliké tmavé oči.
"Ano, ve slinách máme...nějaké léčivé látky, co na lidi působí...," mumlal jsem.
"Tak vidíš!"
"To ti tedy mám naplivat do sklínky a ty to ochotně vypiješ?" zařehtal jsem se a Dan se znechuceně stáhl.
"Ledaže...." Na mé rameno si sedlo mé zlé mini-já a tahalo mě za ucho v možné nepleše, kterou chtělo způsobit. A já se nechal svést.
Daniel zbystřil. "Co?"
"Jak probíhá výměna slin mezi lidskými organismy, Danieli?" zeptal jsem se posměšně.
Chlapec na moment přemýšlel, jako by snad opravdu šlo o reálný dotaz, než mu došlo, co mám na mysli. Ale to už pro něj bylo moc pozdě a já ho za límec tahal na nohy, aby byl ve stejné výšce co já. Jakmile mi byl dost blízko, přitiskl jsem své rty na ty jeho a prudce jej políbil.
Dan se mrskal ve vzduchu jak ryba na souši. Nedošlo mi, že jsem ho vyzvedl tak vysoko, a tak jsem se tedy trochu pokrčil, aby se mohl postavit na pevnou zem.
A tím se náš polibek prohloubil, jako by snad stání na zemi byla jediná podmínka, kterou Dan měl pro to, aby mě pustil do svých horkých úst.
Můj jazyk sváděl bitvu s tím jeho. Dan byl podstatně v nevýhodě, ale urputně se bránil.
Pravou paži jsem mu omotal kolem zad a přitáhl si jej blíž, takže se zase ocitl na špičkách. Chytil mě za rukáv a nechal se líbat dál, až dokud mu sliny opravdu netekly po bradě.
Miloval jsem horkost jeho úst. Miloval jsem, jaké ztrápené zvuky se z něj dostávají. Miloval jsem, že se díky tomu, že nijak nevoní, poprvé můžu s někým líbat tak, aniž bych měl nutkání mu rozdrásat hrdlo.
Když se po dlouhé chvíli odtáhl a byl kompletně bez dechu, jeho nohy se třásly. Celý byl jak z rosolu. "T-T-Takže...to z-znamená...ano?" zeptal se nadějně, ale pohled ke mně nezvedl.
Usmál jsem se při pohledu na jeho temeno. "Vítej v mém skromném obydlí, Danieli. Doufám, že se ti zde bude líbit," dokončil jsem své teatrální přivítání.
Nad sebou jsem však náhle uslyšel odporné skuhravé zamraščení, než se nějaká koule chlupů rozhodla seskočit z dřevěného trámu u stropu. Lucifer letěl vzduchem, jako by očekával, že jej snad chytím, nebo něco.
Zatracený kocour mě má až moc dobře přečteného.
Odstrčil jsem Daniela, aby mu tlustá kočka nezlomila svým pádem vaz, a natáhl paže, aby měl můj mazlíček příjemné přistání.
"C-Cotosakrabylo?!" vyhrkl Daniel vyděšeně.
Aha, až teď z něj opravdu cítím strach. Bojí se víc mé kočky jak mě.
Lucifer mi líně přelezl přes paži až na rameno, odkud předníma nohama pokračoval na hlavu. "Seznam se, tohle je další zdejší obyvatel. Lucifer. Je to odporná kočka, ale když ho necháš na pokoji, nechá on tebe."
Daniel se na černého kocoura usmál a natáhl k němu paži. "No ahoj, krasavče," řekl, než pohladil Lucifera za uchem. Nebál se ho, jen se ho lekl. Jinak by jej takhle asi nehladil.
Ale co je hlavní - ten parchant chlupatá se nechal.
Mně by v tuto chvíli snad už ukousl ruku, ale Danielem se nechá hladit. Úplného vrcholu to dosáhlo, když ten zmetek začal vrnět.
"To není fér. Na mě akorát tak syčí," řekl jsem, když jsem civěl na Dana, jak on zase civí na kočku.
"Třeba nemá upíry v lásce," pokrčil rameny.
"Blbost, nás by měly mít kočky rády," řekl jsem, než jsem se natáhl po kocourovi a za kůži na hřbetě jej mrštil na zem.
Kočka si elegantně přistála a odkráčela si do kuchyně, jako by mu to tu celé patřilo a já byl jen pohyblivá prolézačka.
"Je roztomilý," řekl Dan, který z Lucifera ještě pořád nespustil oči.
"Pche," odfrkl jsem si. "Cokoliv by bylo lepší mazlíček než on. Ani obejmout ho nemůžu, když chci. I ty bys dělal lepšího mazlíčka," máchl jsem rukou směrem k Danovi.
Dan se ke mně otočil a jeho tváře začaly růžovět. "O tom ani neuvažuj. Já nejsem kočka."
"To tedy ne. Kočka by se nenechala tak lehce chytit," usmál jsem se na něj.