,,Začneme třeba nějakým citátem." zamyslela se paní se zářivýma poměnkovýma očima a lehce svraštila obočí.
,,Celý lidský život je jen pouhá cesta ke smrti," řekla po chvíli ticha. Její bílé vlasy byly v pevném drdolu, i tak si ale vítr dokázal pohrát s pramínkem, který se jí z uzlu vymotal.
Sklopila jsem pohled k zemi a začala pohupovat nohama, které mi visely přes okraj dřevěné lavičky v parku. Kolem nás prošla starší paní s růžovým outfitem, který doplňoval i mopsík, který kráčel po jejím boku, také navlečen do neuvěřitelně růžového oblečku.
,,A tímhle se řídím, protože tu cestu, kterou půjdeš si vybereš sama. Já si vybrala tu delší, vyčerpávající, ale také plnou slz, smíchu a přátel. Vážně by mě zajímalo proč jsem nešla na filozofickou fakultu, ale na medicínu," prohodila a usmála se na mě svým (z části umělým) chrupem.
,,To je moudré od někoho, kdo postrádá křídla," řekla jsem lehce kousavě.
,,Ne vždy potřebuje člověk křídla. Někdy stačí se jen lehce lišit od ostatních. Třeba nemít rád maliny, číst odbornou literaturu místo fantastické nebo nenávidět jízdu na kole. Tyhle malé znaky nás dělají lidmi kterými jsme," řekla.
,,Trošku klišé, nemyslíš?" podotkla jsem potichu a mírně se usmála.
,,Proč je havran jako psací stůl?" odpověděla moje babička.
————
To bylo poslední moje setkání s ní. Do dvou týdnů ji převezli do nemocnice a pak do týdne opustila náš svět. O to větší jsem měla důvod řídit se touto radou, která mi změnila život. Uvědomila jsem si co dělám špatně a začala žít líp. Šla jsem cestou jako můj vzor.
Škoda, že mě v tom nikdo jiný nepodporoval.
Jak už to tak bývá u srdceryvných příběhů, i já strávila část svého dospívání v děckém domově. Neříkám, že to byly špatné časy, ale mohlo mi být i líp. Mohl se o mně zajímat například můj otec. Mohl se alespoň pokusit mě podporovat. Alespoň jedinkrát...ale to by musely ustoupit jeho namyšlenost a ambice.