Sákra. Už tady trčím týden, aniž bych se napil. Mám hlad. Strašný hlad.
Zdravím. Jmenuju se Christopher, zkráceně Chris. Je mi osmnáct let. Moje prababička pochází z Rumunska. Jsem potomkem hraběte Drákuly.
Kecám, tím posledním si nejsem ani trochu jistej.
Každopádně - ano. Jsem upír. Živím se krví a nepotřebuju dýchat k tomu, abych přežil. Hustý co? Ne. Správně. Sotva vylezu na slunko, na kůži se mi udělají puchýře jak kráva a bolí to jak sviň. Nevidím se v zrcadle, nemůžu přejít tekoucí vodu a sůl s česnekem jsou mé osobní peklo. Naštěstí se velmi rychle hojím - pokud se dobře a pravidelně stravuju, což není momentální stav.
Je tomu už pár dní, co jsem vyslal své nohsledy, aby mi z nemocnic šlohli pár ABček, ale oni se furt nevracejí.
A tak si tady osaměle trčím ve svém sídle uprostřed ničeho a nikoho, kde vládnu jen já sám. Bohužel vládnu možná tak pár kunám a netopýrům. A mám kocoura. Jmenuje se Lucifer a je to parchant. Nemá mě rád. Ale bydlí se mnou. Nekrmím ho, ale bydlí se mnou.
Svých privilegií jakožto nosferatu samozřejmě patřičně využívám. Přes den spím a v noci se promenáduju po svém domě za řinčení hlasité hudby ve stylu deep house; přirozeně kompletně nahý. Je to sen každého teenagera a vzhledem k tomu, že mí rodiče zůstali v Evropě, tady na severu Ameriky je všem jedno, co dělám. Myslím, že už jsem dost starý na to, abych se o sebe postaral sám.
Tím, že mi je osmnáct, jsem chtěl říct, že je mi dvě sta třicet něco let a mám za sebou všechny důležitý milníky lidstva, ale to je jen detailíček.
Jinak....jsem celkem v klidu týpek, řekl bych. Ale nudím se. Člověk se začne velmi rychle nudit, když je sám.
Už jsem si ve svým životě našel pár netradičních zábaviček, jako je třeba hledání něčeho, v čem bych se viděl; zkoušení všech možných způsobů smrti (nedoporučuju utopení, protože jsem vodu zvracel ještě hodinu po tom aktu samotném); taky jsem si ochočoval vlky, což se mi moc nepovedlo, protože jim smrdím...no a tak dále.
Jako upír se na mě nevztahuje gravitace - teda, ne že bych si tu poletoval jak ve stavu bez tíže, ale jsem jak pavouk - umím se přilepit na stěny a strop, aniž bych spadl. Nevím, jak přesně to funguje, ale funguje to. Je to dobrý. Není to moc užitečný, ale je to zábava.
Kdo by se nechtěl posadit na trám hlavou dolů?
Jen jedna věc mě trošičku štve - i kdybych vysál regiment vojáků, pořád budu mít hlad. Tahle touha po krvi je někdy tak neúnosná, že se prostě musím vydat do lesa a zahryznout nějakou tu veverku.
Neberte mě jako necitu, ale smrtelníci taky střílejí zvířata. Já to dělám, abych se udržel při životě, ale některá hovada to dělají pro zábavu.
Ovšem když se mi dostane do ruky lahodný plastový sáček ABčka, to je jiná. Jenže jako na potvoru ta nejsladší krev musí být ta nejvzácnější, že jo.
"Ach jo," zaskural jsem, když jsem se pustil z trámu a žuchnul sebou rovnou na zem. Nebržděný pád rovná se hlasitý, bolestivý pád. Škoda, že mi to nic neudělá. Nebo spíš - s tím, jaké já jsem nemehlo, je to bohudík, že mi to nic neudělá.
Další negativní vedlejší účinek upírství - zmínka Boha, byť jen v myšlenkách, mě vždycky píchne u srdce. Jako bych měl infarkt, ale ne tak úplně.
Jednou jsem měl infarkt. Když mi bylo asi sto let. Vypil jsem špatnou krev a celej můj systém se pokazil, až se mi dostala krevní sraženina do srdce. To se zastavilo a bum, já měl infarkt. Nemyslel jsem si, že krev může být špatná, ale když zhltnete čtyři litry nějakýho fujtajblu, s vaším - byť upířím - tělem to udělá divy.
No každopádně, trvalo mi asi třicet minut, než jsem se zahojil, zvedl se a pokračoval ve své cestě vesele dál.
Být upír je moc fajn. Sice teda nejsem až tak záhadnej a sexy a nesvětýlkuju, když si stoupnu na slunko (blafnu jak troud), ale jsem celkem unikátní. Podle toho, co mi říká můj čuch, jsem na sto mil jediný upír v okolí.
To mi náramně vyhovuje. Můžu si vykrádat krevní banky, jak se mi zachce.
Nechal jsem si diagnostikovat anémii, když jsem byl mladší, takže není zas tak divné, když si sem tam skáknu do nemocnice pro dávku. Obzvláště doktorky a sestřičky jsou ke mně velmi vstřícné, takže mi stačí se na jednu jen usmát a hotovo.
Upíří šarm by měl být univerzální, světově známý pojem. Fakt to funguje.
Rozplácl jsem se na podlahu v celé své kráse a zavřel oči. Při pomyšlení na lidskou krev mi vylezly tesáky a já jen tak tak stihl otevřít pusu, abych si neprokousl ret. Všichni ti lidé v nemocnici; umírající a strádající, kterým zbývá jen slabounký plamínek života, ale v jejich těle koluje šest lahodných litrů té rudé tekutiny...
Otřásl jsem se slastí a představoval si, jaké to je. Jaké to je kousnout si do živého člověka a sát z něj.
To jsem udělal jen jednou. To bylo poprvé a naposled, co jsem někoho kousnul, protože jsem se neovládl a zabil ho.
Nijak mi to nevadilo, protože to byl zatracený nechutný vyvrhel, který znásilňoval mladé holky v ulicích Paříže. Ale rodiče to štvalo, a tak jsem toho musel nechat. Chtěli se totiž v Paříži usídlit, a tak nebylo zrovna vhodné, aby se tam začaly šířit zvěsti o krvelačných bestiích.
Ach, jak rád bych to zase pocítil...
"Jsi v pořádku?" zaslechl jsem hlásek poblíž své hlavy.
Vytřeštil jsem oči a celý polekaný se vyšvihl do sedu, div jsem nebohého smrtelníka neporazil.
"Jak ses sem při Mefistovelovi dostal?!" vyjekl jsem.
Tmavovlasý chlapec klečel vedle mě. Na nose mu seděly brýle, co zakrývaly jeho veliké tmavé oči. "J-Já..nechtěl jsem...nechtěl jsem tě vyděsit, já jen-"
Přerušil jsem ho tím, že jsem ho popadl za límec šedé mikiny a přitáhl si ho k sobě, abych si ho mohl očichat.
Nic jsem necítil.
Poprvé za svůj život jsem našel stvoření, které nemělo pach.
Zamračil jsem se. "Kdo jsi?"
Chlapec popadl lem své mikiny a nervózně jej sevřel mezi prsty. Byl rudý jak rajče. "Já...moc se omlouvám, že jsem tu tak vtrhnul, ale slyšel jsem ránu a tys tady ležel..."
"Jak to, že jsem tě neslyšel přijít?" vyhrkl jsem o něco rozčileněji, než jsem zamýšlel.
Chlapec najednou zbledl strachy. "No, víš...já ze zvyku chodím tiše. Líp se tak vyhnu potížím..." sklopil hlavu.
Očima jsem ho sjel od hlavy až po patu. Byl malý. Nedovyvinutý. Vypadal jak nějaký hlodavec. "Co tady pohledáváš, pískle?"
Kluk si jazykem navlhčil rty. Dlouho se odhodlával k odpovědi. "Schovávám se," řekl nakonec.
Pobaveně jsem si odfrkl a opřel se o loket. Jediné nebezpečí, před kterým má smysl se schovávat, jsem široko daleko já. Ale on si sem přikráčí, jako by se nechumelilo. "Před čím?"
"Jednou bandou kluků..." zamumlal. "Chtěli mi zase sebrat věci a...a..."
"Proč jsi nešel domů?" zeptal jsem se, aby se netrápil. "Tam bys byl ve větším bezpečí, než tady."
"Když oni právě bydlí se mnou," huhlal dál. "Jsem sirotek. Bydlíme v jednom domě. A oni...no, moc...moc si nerozumíme."
Chvíli jsem si dítě zaujatě prohlížel. Byl doslova vyklepaný strachy.
"Bojíš se jich?" ptal jsem se.
Chlapec narovnal hlavu a opatrně přikývl. Jeho tmavé oči se leskly. Vypadaly jako dva onyxové korálky. "Mohl bych...moc prosím...zůstat tady? Jen na noc. Ráno hned vypadnu. Slibuju, že tě nebudu otravovat," vychrlil najednou.
Usmál jsem se na něj. "No, proč ne. Jasně, že tu můžeš zůstat. Jakou máš krevní skupinu?"
Chlapec se zarazil. "Myslím, že AB mínus," zamumlal. "Proč se ptáš?"
Svět se mi rozzářil a já se na chlapce široce usmál.
Ach, ten dnešní den přece jen nebude tak strašný.